1. Otázky, které kladete, považuji za podstatné. Uvažuji o nich často, hovořím o nich se svými přáteli. Během posledních několika let ve mně sílí pocit, že stále více vystupují do popředí a nabývají na důležitosti.

2. K Evropské unii.
Přiznávám bez mučení, že jsem pro vstup do EU v referendu hlasoval. A dokonce své známé přesvědčoval, aby hlasovali stejně. Od té doby se moje názory, ale také profil a směřování EU změnily. Moje názory zásadně, u EU pozoruji „plíživý posun“. Pro vstup do EU, jak se mi dneska jeví, a především, kam dle mého soudu směřuje, bych dnes nehlasoval.

3. Ve společenské a politické rovině nepřinesl vstup do EU českým křesťanům prakticky nic. Jistě, je možno čerpat prostředky z fondů EU na opravy a výstavbu církevních památek a staveb. Na druhou stranu cítím rostoucí tlak orgánů EU v oblasti relativizace etických norem, problematizování a vytlačování křesťanských hodnotových postojů. Nebylo by moudré nechat si dotačními prostředky zacpat ústa.
U pokusu technokraticky vybudovat bezhodnotový ráj není věru radno asistovat.

4. Mám rád českou zemi, cítím se tady doma. Sdílím mentalitu svého národa. Přes nebývale rozsáhlou sekularizaci vidím mnoho dobrého v našich lidech, jejich kultuře, myšlení, tradici, pracovních návycích. Bohužel, většina z toho, co jsem zmínil, je postupně destruována.

5. Cítím se svobodný. Nejsem naivní a nemyslím si, že někde existuje systém či stát s dokonale svobodnými občany. Mohu svobodně říkat, co si myslím. Publikovat. Zakládat občanské iniciativy a působit v nich.
Ano, i pro mne existuje nebezpečí mediální „kretenizace“. Tedy stavu, kdy vám média postupně pozmění mysl v změť přízemních tužeb, reklamních sloganů a mainstreamových hloupostí. Tuhle ohradu, do které nás systematicky nahánějí, jsem díky Bohu, a s pomocí mnoha jiných, dávno podhrabal.

6. Ano, vypadá to, že jako křesťané jsme velmi promyšleně a systematicky vytlačováni z veřejného prostoru (viz Madrid 2011). Nikdy jsem nebyl příznivcem teorií spiknutí, všemocně zhoubného působení zednářských lóží apod. Odmítnu-li však tyto teorie, zbývá mi velmi málo argumentů, jak tento stav vysvětlit. Není to pouhý nezájem médií či touha po senzaci. Je za tím něco víc.
Jsme nepohodlní, protože jako jedni z posledních hájíme pravdu a odmítáme povýšit prospěch a zisk na jediné kritérium? Protože hovoříme o smyslu života, poslání a hodnotě člověka, spravedlnosti? Jsme nebezpeční, protože tak (ve většině) nečiníme z prospěchu, ale ze zásady? Vzniká snad systém, kterému se křesťanství zatraceně nehodí do krámu?

7. Ne, necítím se jako občan jedenapůlté kategorie. Ale cítím, že se mezi mnou a mým vnímáním světa a světem mých nevěřících spoluobčanů rozevírá stále hlubší propast. Propast, přes kterou je stále obtížnější zaslechnout i volat.

8. Zatím jsme většinové společnosti spíše lhostejní. Velmi vadíme mocným a vlivným tohoto světa. Důsledný bojkot pozitivních zpráv z křesťanského světa na straně jedné a razantní (často zveličené) útoky v souvislosti se sexuálními delikty apod. mohou postupem času vést k rostoucímu společenskému tlaku na křesťany. Víceméně to očekávám. O tom, jaké bude mít onen tlak vyústění, nechci spekulovat.

9. Do žádného ghetta se nechystám. Vnímám a do jisté míry i chápu snahu některých značně konzervativních křesťanů stáhnout se za pevné hradby myšlenkového ghetta. Podstatně méně rozumím snaze některých liberálních křesťanů nadběhnout světu tak, že se kolikrát ateista diví, jak daleko „zbožný“ soused došel. Snažím se ve světě žít otevřený, ale jasně zakotvený život katolíka. Není to snadné, ne vždy se to vede.
Dělám a budu dělat, co bude v mé moci (také na poli občanském i politickém), aby moje děti i vnoučata mohly žít svoji víru ve svobodné a spravedlivé společnosti.
Tak trochu v duchu Churchillova:  Budeme bránit náš ostrov … nikdy se nevzdáme. Omlouvám se za ten patos. V našem rodě se často rodí romantičtí válečníci.
  
10. Přes všechno výše uvedené nejsem pesimista. Už jen to, že za pětaosmdesátiletým starcem se značně konzervativními názory vyrazí dva miliony mladých lidí, je svým způsobem zázrak. Neumím si představit, že by jakákoli jiná organizace přežila takový tlak, jakému již téměř sto let čelí katolická církev v Čechách. Nejsme na to sami.

Tolik ve stručnosti. Děkuji za Skleněný kostel. Často je mi posilou.

Mgr. Tomáš Valer, rok narození 1968, trvalé bydliště Městys Senomaty (1063 obyvatel), Nouzov 31 (místí část obce – 130 obyvatel), okres Rakovník, kraj Středočeský, Pražská arcidiecéze.