Proti dalším dárkům dobře hospodařících a pracovitých zemí do rozpočtu těch, které se chovají opačně, vystupuje dlouhodobě Finsko a to nyní hrozí i zablokováním nového stodevítimilardového balíčku pro řeckého ministra financí, pokud nebudou Řeci ještě více šetřit; a všem, athénskou vládou počínaje, je jasné, že Řeci už víc šetřit nebudou… Kancléřka Angela Merkelová řekla, že euro nesmí padnout a nepadne, ale hamburský ekonom Petr Robejšek vyjádřil vzápětí o ekonomické kompetenci předsedkyně německé vlády své pochybnosti. Podle Robejška je vystoupení předluženého Řecka z jednotné evropské měny nutnost – avšak ani to nebude stačit. A tak „ještě dříve, než dojdou Německu peníze, dojde německým občanům trpělivost,“ řekl Robejšek dnes v České televizi. Tento ekonom má výhodu, že vidí Německo současně zevnitř i zvenčí. Petr Robejšek zdůrazňuje, že poválečná generace, pro niž byla pocitově domovem a vlastí spíše Evropa než Německo, už pomalu odchází – a s ní i názor, že Němci, ohlédnou-li se za sebe na léta druhé světové války, nemohou přinést Evropě nikdy příliš velikou oběť… Nad eurem se smráká – a je to škoda. Víme, co to je měnová reforma, kdy se znehodnotí úspory obyvatel a zblázní se ceny zboží. Ale bankrot státu si příliš představit nedovedeme. V Německu k něčemu podobnému došlo před nějakými devíti desetiletími, v našich zemích naposled před necelými dvěma sty lety. Takže budeme mít asi již brzy na příkladu Řecka možnost uvidět něco nového. Samozřejmě v dnešní Evropě to nebude tak bolet jako ve dvacátých letech minulého století v Německu. A pro projekt eura jako takového to bude především veliká ostuda. Kritikové společné měny budou na koni. Přičemž právě možnost společné měny je, vedle Schengenu třeba, jedna z věcí, které jsou i na současném modelu evropské integrace nesporně rozumné. Vždyť proč by Čech, který při cestě k Jaderskému moři přejede v autě během pár hodin troje státní hranice, měl uvažovat, kde udělá pauzu, jelikož občerstvení by si měl každých pár set či desítek kilometrů platit v jiné měně… Problém podle mě není v tom, že společnou měnu mají lidé, kteří více pracují, a ti, kteří, řečeno s aforistou Václavem Klausem, raději sedí pod cypřiši a pijí ouzo; vždyť v každém národě jsou lenoši i dříči – a společné národní měně to nevadí. Problém je v podle mého názoru přílišná a falešná solidarita. Tak jako nešťastníkovi, který v žádném zaměstnání nevydrží, neposkytne žádný peněžní ústav spotřebitelský úvěr, tak ani Řecku by velké banky takto dlouho nepůjčovaly, kdyby si nebyly jisté, že ať to dopadne jakkoli, spořádaní Němci, Holanďani či Finové za Řeky nakonec zaplatí.
Ústavní soud v Karlsruhe dnes rozhodl, že když vláda Spolkové republiky Německo dotovala z peněz německých daňových poplatníků cizí státy, neporušila tím ani německou ústavu, ani Lisabonskou smlouvu; soud si však současně přál, aby na budoucí podobné kroky měli větší vliv zákonodárci, aby je vládě schválil přinejmenším finanční výbor parlamentu; rozhodnutí bylo velmi těsné a okamžitě se projevilo v celé Evropě; vláda Nizozemského království vydala vzápětí stanovisko, že země platící eurem by „měly mít možnost“ z eurozóny vystoupit – přičemž v korektní diplomatické mluvě „mít možnost“, to už je dost silné doporučení, aby se něco udělalo…