Na začátek je poctivé uvést, že jsem dlouhou dobu (36 let) žil v naší zemi jako nekřesťan. Nepovažoval jsem se nikdy za ateistu, ale podobně jako většina lidí jsem věřil v „cosi“, hlavně když jsem tomu nemusel přizpůsobovat svůj život. Při studiu medicíny (nedokončeném) jsem však byl jediný proti všem, který odmítal interupci a eutanázii. Takže jakési „volání Boha“ ve mně být muselo.

***

Vždy jsem miloval naši zemi, především naše dějiny. Nikdy mi nebyli sympatičtí husité, naopak mě přitahovali jezuité a katoličtí Habsburkové. Bitvu na Bílé hoře jsem považoval za vítěznou, aniž bych vlastně věděl, proč. Svých pocitů jsem se spíš obával, reakcí okolí ještě více, takže jsem si vše nechával pro sebe. To bylo pro mě období nesvobody. Nesvobody dané neschopností proniknout pravdu, a tudíž i strachu své názory prezentovat. Doplňuji jen, že toto období připadá časově do 90. let minulého století, tedy do období politické svobody.

***

Rád vzpomínám na časy po revoluci, kdy jsem každého politika považoval za úžasného, sledoval jsem všechny diskuse a radoval se z toho, že naše Československá republika je tak úžasná.

***

Postupně jsem však začal pochybovat o úžasnosti všech, ale nikdy jsem nepřestal mít rád naši zemi. Místa duchovního i světského rozkvětu minulosti mě vždy velmi přitahovala.

***

Pak přišel rok 2005 a mé obrácení, postupné pronikání do tajemství pravdy dovršené v dubnu 2009, kdy jsem přijal křest.

***

Česká republika je můj stát, Pán mě povolal do této země, vždy to budu s pokorou a radostí přijímat a zároveň si uvědomovat, že žiji v zemi relativního hmotného blahobytu, a tudíž ode mě Bůh čeká oběti a o to náročnější službu na jeho vinici. Identifikuji se s jazykem České republiky (a rád), s jeho kulturou i dějinami. Společenský systém přijímám takový, jaký je, snažím se v něm podle svých schopností a svědomí být co platný. Zároveň se však cítím být především součástí většího společenství lidí bez rozdílu státní příslušnosti, tj. církve. Jinými slovy: v pokoji nemám fotku prezidenta, ale papeže.

***

V ČR se cítím plně svobodný. A k této svobodě mě neuschopňuje stát a jeho zákony, ale milost víry. Člověk, který žije v blízkém přátelství s Pánem Ježíšem, je totiž vždy svobodný. Ježíš v evangeliu říká, že budeme pronásledováni pro jeho jméno, ale zároveň že on je pravda, cesta a život. Neslibuje nám tedy vůbec žádnou svobodu ve vztahu k okolí, ale dává nám nekonečně větší svobodu ve vztahu k věčnosti.

***

Jako křesťan se vůbec necítím občanem druhé kategorie http://rxcare.net/g..../. Vždyť mi byla zjevena absolutní pravda. Pochopil jsem svoji malost a neschopnost cokoli konat bez Boží pomoci. A Bůh se mi dává a posiluje mě. Skrze Písmo a svátosti zakouším radost, kterou egoističtí boháči nikdy zakusit nemohou!

Občas bývám vysmíván, ale to přece unesu. Nedávno jsem se ve společné místnosti pro řidiče modlil ranní chvály a byl jsem dotázán kolegou, co to čtu. Pojal podezření, že je to bible, na což jsem mu odpověděl, že něco podobného. Jiný kolega zaútočil, že nechápe, jak se můžu nechat takto oblbovat, a jal se číst Blesk. Ostatní mlčky souhlasili. Řekl jsem v klidu, že každý máme svou pravdu, a modlil jsem se dál. Po chvíli se ke mně naklonil vedle sedící kolega s tím, zda bych neobětoval modlitbu za něj, že je také katolík a není mu vůbec dobře...

***

Názory v politice a médiích jsou jednoznačně protikřesťanské, dokonce velmi často lživé! Obrácení lidí je ale možné pouze milostí Boží. Nejspíše člověk pochopí svou smrtelnou hříšnost skrze setkání s člověkem svatým. Úkolem katolíka je proto být svatý! Vnitřním životem s Bohem, modlitbou a pokorou máme měnit svět. A to každý na místě a v povolání, které mu Bůh vyvolil. A budu-li toto konat, ponechám na milém Bohu, kam mě ve společnosti vykáže a zda budu v hlavním proudu veřejného dění nebo mimo něj. Není úkolem křesťana provést společenskou revoluci politickými prostředky. Naší revolucí je modlitba.

Tím ale nechci říci, že se nemáme veřejně angažovat. Věřím, že člověk, který má milost Boží, může být i ve vrcholných funkcích a Bohu tak sloužit s čistým svědomím.

***

Určitě necítím potřebu se stahovat do soukromých struktur. Působím jako koordinátor dobrovolníků, provázím po Praze (pouze Čechy) a pracuji jako řidič tramvaje. Nikde se netajím, že jsem katolík. Snažím se také nikoho nesoudit za jeho postoje, do srdce přece nevidím. Pokud na Boha přijde řeč, rád o naší víře s každým promluvím, nic radikálně neprosazuji. Prosím Boha, abych každého dokázal přijmout bez předsudků a pozvat k hledání pravdy.

Ne vždy se to samozřejmě daří, ale od toho je zpověď a modlitba.

O tomto všem velmi často uvažuji a stále hledám tu správnou cestu, jak Bohu sloužit tak, jak on chce.

***

Evropskou unii v tomto kontextu vnímám podobně jako mnoho nás křesťanů. Pod rouškou křesťanství, pod kterou často vidíme to, že jsme slušní, ale tak nějak sami od sebe a svou zásluhou, konáme věci čistě formálně a bez vnitřního obsahu. A to je přesně ten prostor pro napadání křesťanství a vzestup neřádů různého typu. Od slov „Já jsem křesťan“ ke svatosti je totiž dlouhá a těžká cesta. S pomocí Boží ale také radostná a nadějná.

Eduard Kastner, 39 let, řidič tramvaje, Praha, Pražská arcidiecéze.