Musím říci, že jako katolický křesťan se cítím v současné ČR hůř než v předchozím komunistickém režimu, a to přesto, že se nemusím obávat pánů soudruhů v tvídových oblecích, připravených v kteroukoliv denní či noční dobu zazvonit u mých dveří. Proč? Protože tenkrát průměrný český občan projevoval k mým křesťanským postojům podstatně větší sympatie než nyní. Tenkrát jsem nepociťoval, že mé křesťanství je v populaci něčím cizím, dnes ano.
Proto si vůbec nemyslím, že jsem plně svobodný. Na rozdíl od bolševické éry jsem sice mohl působit v médiích, na střední i na vysoké škole, dokonce i na teologické fakultě, jenže diskriminace kvůli mým názorům byla až příliš zjevná, především zákulisní intriky. Je smutné, že tyto snahy často vycházely přímo z křesťanských kruhů, neboť názory, zastávající důsledně nauku Katolické církve, se už ani tam nenosí. Na tuto situaci si rozhodně nemíním zvyknout a akceptovat ji, budu se bránit všude, kde se dá.
To ale nic nemění na faktu, že ČR je můj stát. Považuji za velké minus současnosti, že vlastenectví se pomalu, ale jistě stává v povědomí lidí něčím, co se dá vyjádřit citoslovcem „fuj“. Jistě je nutno kategoricky odmítnout nenávistný nacionalismus a rasistický šovinismus, jenže vlastenectví je křesťanskou, dokonce biblickou hodnotou, již vyznával i samotný Spasitel, když plakal nad Jeruzalémem.
Mé křesťanské postoje nejenže nejsou dostatečně zastoupené v médiích, v politice, v kultuře atd., ony totiž nejsou dostatečně zastoupeny ani v mé církvi. Mám několik trpkých zkušeností, že věrnost papeži, dogmatu a autentickým mravním hodnotám jsou přinejmenším něčím podezřelým a dostávají velice snadno punc „fundamentalismu“ nebo „bigoterie“. Dle mého názoru křesťané nehájí dostačujícím a adekvátním způsobem svoji vlastní identitu v dnešní české společnosti, proto jí nelze mít tak úplně za zlé, že pohlíží na křesťanství, zvláště na katolické, s neskrývaným despektem.
To ale v žádném případě nesmí být důvodem ke stažení se z veřejné sféry do soukromí. Naopak tím spíše pociťuji jako úkol, svěřený mi Pánem, využívat svoji hřivnu všude, kde je to možné, pro šíření Božího království, které je pro mne identické s naukou, již magisterium Církve hlásá již téměř dvě tisíciletí.
Evropská unie není pro mne žádným ztělesněným ďáblem. Ta její podoba, kterou po druhé světové válce nastínili křesťanští státníci západní Evropy, je docela přijatelná. Kategoricky ale odmítám takovou EU, která vnucuje svým členským zemím legální potraty, antikoncepci, povinnou školní sexuální výchovu k promiskuitě, homosexuální sňatky či registrované partnerství nebo eutanázii. Právě toto současná EU, ovládaná socialisty a liberály, dělá. Řešením však podle mne není likvidace EU, nýbrž všestranná snaha dosáhnout výměny těch dekadentů, kteří ji ovádají, za jiné, to znamená věřící křesťany, prosazující zcela opačné hodnoty. To je ale samozřejmě běh na dlouhou trať.
Tato změna v EU se podle mne neuskuteční bez celosvětových změn ve smýšlení lidí. Tytéž antihodnoty, jež prosazuje EU, vnucuje celé naší planetě i OSN a další nadnárodní organizace a lobby. Jediným řešením je nová evangelizace, po níž volají poslední papežové. Evangelizace, jež se nespokojí pouhými proklamacemi o lásce a bratrství mezi lidmi, nýbrž položí důraz na to, co učil Ježíš Kristus a co bylo vždycky naukou Církve vhod či nevhod. S tím musí začít každý křesťan ve svém nejbližším prostředí a okolí. Jiná cesta k obnově a záchraně společnosti neexistuje.
Autor je historik a publicista. 64 let, vdovec, tři děti, jeden vnuk. Za bolševika byl kvůli své víře vyhozen z muzea, po roce 1989 mj. redaktor Lidové demokracie; od r. 1996 do odchodu do důchodu r. 2009 vyučoval historii na Teologické fakultě v Českých Budějovicích. Žije v Brně.