1) Je o adoraci nejsvětější svátosti něco v evangeliu? Domnívám se, že je. Domnívám se, že první adorantkou byla sv. Marie, sestra Lazarova (viz Lukáš 10, 39–42), která si místo aktivity „sedla k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho slovo“. Svatá Marta, která „měla plno práce, aby ho obsloužila“, si na ni Pánu stěžovala – jako mají dodnes svatí aktivního povolání tendenci vidět ve svatých kontemplativního povolání lenochy – ale Pán jí řekl svá slavná slova: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (A není vůbec sám mnišský způsob života ustavičnou adorací?) Když adorujeme, jsme u Pánových nohou. Tam, kde On opravdu je, a všechny práce a starosti jdou stranou; víme, že jsme si vybrali dobře a o to, co teď máme, nepřijdeme.
2) V adoraci jsme skutečně schouleni u Pánových nohou a nasloucháme mu. V tom bílém kousku chleba je skutečně On, celý, jeho tělo i jeho duše. Ježíšův hlas je zřetelný, ale jemný – a naše uši kamenné. Teprve při delší adoraci začínáme něco slyšet. A jedna hodina před svatostánkem – to není dlouhá doba. Krátká adorace, to je náš pozdrav Pánu Ježíši, při krátké adoraci hovoříme my. Teprve při delší adoraci slyšíme, jak hovoří On.
3) Adoraci mě naučil otec František Hladký v Hradci Králové: prostě mě pozval do kaple, kde se pár takových kluků, jako byl tehdy on, scházelo před Nejsvětějším. „Nic tam zvláštního neděláme, nic neříkáme, jen tam jsme.“ Jednou až dvakrát týdně, hodinu od desáté večer. A pak se začal měnit můj život! Podstatné pro adoraci proto podle mého názoru je, že rozhovor s Pánem, naslouchání jeho slovům, nemusí mít podobu vzájemné výměny přečtených, vyslovených tebo myšlených textů. Pán ze svatostánku, přijdeme-li k němu na delší chvíli, mluví svými činy a tím, co neviditelně mění přímo v našem srdci, v nás. Přetváří nás, o tom není pochyb. Od těch dob se domnívám, že vrchol adorace nespočívá v tom, abychom něco četli třeba z té nejlepší knížky: to je dobré na úvodní soustředění.
4) Ale klíčové podle mého názoru je, že není podstatná naše aktivita (u svatostánku nejsme Marta), nýbrž to, co říká On (jsme Marie). Nebojím se u vystavené Nejsvětější svátosti třeba hodinu i déle „jen tak“ sedět a myslet na cokoli, než ze mne opadnou slova tohoto světa a každodenní zkušenosti; ať myslím na cokoli, tady to říkám Jemu. Ve vyprávění nějakého misionáře z Papuy-Nové Guiney (jeho jméno bohužel neznám) jsem se setkal se skvělým svědectvím o adoraci: nějaký věřící se vždy postavil po mši svaté před svatostánek, „nastavil mu své nahé tlusté břicho“, no, tak řekl doslova misionář – a stál tam, jen tak tam stál. Když se kněz muže ptal, co to dělá, věřící Papuánec jej poučil: „Nechávám se ozařovat.“
5) Právě tím, že za Ním pro tuto jeho aktivitu přicházíme, že v ni věříme (a to není ani pro křesťana samozřejmost!!!) a že na ni tiše čekáme, dáváme Mu možnost působit. To považuji pro adoraci za podstatné, až definičně podstatné. Toto potlačení pocitu vlastní význanosti.
6) Otázka, která mne zajímá a o které jsem si nikde nic zajímavého nepřečetl: Jaký je vztah mezi svatým přijímáním a adorací? Jako by to byly dva rozdílné světy. Občas se i jedním polemizuje proti druhému (eucharistie že není „jen“ na klanění, nýbrž k jídlu...) Kdo o tom co teoretického napsal? Poraďte mi. Za sebe mohu říct, že mám (ovšemže nepatrnou) zkušenost, že jedno zintenzivňuje prožitek a užitek druhého. Uctívat, klanět se, i být ve svatém přijímání jedno tělo s Pánem.
7) Adorace církve – ta má být, myslím si, stálá. (Sestry v Austrálii, kde neměli válku, se nepřestaly střídat v nepřetržité adoraci už desítky let.) Pán totiž svojí láskou „adoruje“ ustavičně nás.