Velmi často přemýšlím, co děláme, my katolíci, špatně, že skrze nás lidé nejsou schopni nahlédnout tajemství Boha. Internet používáme, v televizi vidět býváme, knihy vydáváme, společenského života se účastníme...

Před lety jsem byl naprosto uchvácen encyklikou Deus Caritas est od Svatého otce Benedikta XVI. Dal jsem jí teď číst kolegovi, který za mnou přišel, že by chtěl být pokřtěn, co pro to má udělat. Má odpověď ho překvapila, neboť jsem mu doporučil hledat Boha. Hledat Boha tak, aby v Něho nejen věřil, ale byl se mu ochoten v plnosti odevzdat. Druhý den mi přišla zpráva, že je encyklikou nadšen!

Co to způsobilo? Jsem přesvědčen, že opravdová láska, která ke čtenáři přichází z textu skrze prostého a pokorného dělníka na vinici Páně, jak sám sebe označuje Benedikt XVI. A zjevně nezvolil toto téma na začátku svého pontifikátu náhodně. Po více než šesti letech na Petrově stolci bychom mohli s jistotou název této encykliky chápat jako heslo celého jeho pontifikátu.

Při návštěvě Malty se papež sešel s oběťmi sexuálního zneužívání kněžími. Dva mladí, sympatičtí muži potom novinářům řekli, že jim toto setkání přineslo pokoj do jejich duše. Že viděli Benedikta XVI. plakat, že se v něm setkali s pokorou církve a že tímto pláčem dochází k uzdravování. Co působí v člověku pláč, když vyslechne příběh nezměrného ponížení a utrpení, způsobeného členem církve? Jsem si jist, že v případě Benedikta XVI. je to pláč Krista, který skrze papežovu lásku k Němu v jeho srdci trpí pro hříšnost svého služebníka a bolest své ovečky. Tímto se vysvětluje pokoj, který tento pláč přináší. Je to pokoj Boží a toto setkání je setkání se samotným Bohem.

Vracím se tedy na počátek svého uvažování. Myslím, že největší náš deficit je neschopnost intimního života s Kristem. Života natolik blízkého, aby v nás Kristus plakal při utrpení blízkého člověka. A může to být příbuzný, kolega, kamarád...

Bůh po nás nechce, abychom byli ve společenských magazínech, abychom vyprávěli o touze dělat adrenalinové sporty a hráli golf. S tím vším si svět poradí i bez nás. Dokonce po nás nechce ani filozofické a náboženské polemiky, ve kterých ve snaze jít světu vstříct, zpochybňujeme existenci Boha nebo v rámci falešnbě pojaté tolerance doporučujeme jiná náboženství než křesťanství.

Bůh je ve své podstatě prostý. Touží po tom, abychom ho milovali a nechali se milovat od Něj. A to v úplnosti a radikálnosti, která způsobí pláč nad každým, kdo se od Boha vzdálil nebo byl vzdálen. Tento pláč musí následně vést k lásce k bližnímu, touze mu pomoci a schopnosti přinést ve svém srdci Krista do jeho utrpení.

A jsem přesvědčen, že toto nám chybí. Ale je jisté, že právě to od nás Bůh očekává...