Totálně v letošních volbách propadla polská levice, v 90. létech rozhodující síla na polské politické scéně. Postkomunistický Svaz demokratické levice Grzegorze Napieralského má necelých 9 procent.
Přibližně stejně jako levičáci, tedy něco pod deset procent, mají dvě další strany, Tuskův koaliční partner Polská strana lidová (která je ovšem něco úplně jiného než lidovci u nás anebo v Rakousku) a nová, silně populistická protikřesťanská strana bývalého Tuskova poslance Janusze Palikota.
Rozdíl v podpoře posledních tří jmenovaných partají je (a to podle předběžných výsledků!) v rozmezí jednoho procenta. „Polské volby vyhrál Tusk, vítězem je ale antiklerikál na třetím místě,“ hlásá přesto titulek na serveru iDnes. Moderátorka České televize Daniela Drtinová, mistryně krátkých spojení, se včera rovnou zeptala svého polského hosta, zda to znamená, že končí charakter Polska jako katolické země. (Host byl poněkud překvapen a řekl, že antiklerikalismus byl v Polsku vždycky.)
Prostě: iDrzost některých novinářů je ne-be-TYČNÁ! Docela klidně nám k uvěření předkládají, že někdo může volby vyhrát – a někdo docela jiný být jejich vítězem! Alespoň předstírání nějaké snahy po objektivitě už se prostě nenosí: sympatie a antipatie jsou kritériem zpravodajství.
Přitom ani jeho příznivci nepochybují, že Janusz Palikot je populista a mimo několika v (stále přece převážně) katolickém Polsku provokativních témat nemá žádný skutečný program. Kromě věcí jinde v Evropě již Bohu žel zcela běžných, jako je registrované partnerství osob stejného pohlaví, agituje jeho strana pro legalizaci marihuany (a to ve chvíli, kdy ultraliberální Holandsko legalitu marihuany drasticky omezuje) a pro rozšíření (ne úplné uvolnění) možností legálního umělého potratu... Bylo by také zajímavé zjistit, kdo jednomu zdivočelému polskému liberálovi ve skutečnosti platil jeho agresivní volební kampaň.
Podstatné je však něco jiného. Máme se o Polsko bát, máme trnout nad relativním úspěchem polské strany zaměřené proti křesťanství? Nic takového. Právě jen v zemi, která je katolická, může existovat antikatolická strana. (Žádat omezení vlivu katolické církve v Ománu či Íránu by nemělo smysl.) I odpor vůči katolictví vždycky v Polsku existoval – a jakkoli nebyl velký, nebyl zanedbatelný. Kde vzal Stalin a po něm další kremelští vládci dost personálu, aby mohli vybudovat v Polsku fungující komunistickou moc, včetně tajné policie, která dokázala naverbovat tisíce svých agentů mezi polským klérem a na každého, bez výjimky jednoho každého polského kněze si vést tajný spis?
Jen v zemi s mnoha cizinci může relativně uspět strana xenofobní a pouze v republice získá nějaké hlasy strana prosazující obnovení monarchie: je to znak svobody. Až bude svoboda v arabském světě (a ona bude, i když my se toho nedožijeme), budou i antiislámské strany v Ománu a v Saúdské Arábii.
Otázka zní: Jak silné je toto antikřesťanské hnutí a pnutí v Polsku dnes a zdali roste. Počítejme tedy to, co nám mohou říct volební výsledky; spočítáme to na prstech.
Necelých deset procent hlasů při volební účasti, která je (přeběžně) pod jednou polovinou oprávněných voličů, to znamená, že pro Janusze Palikota a jeho hnutí hlas odevzdalo ani ne pět procent dospělého obyvatelstva Polska. To je méně, než kolik činí současný propad polské postkomunistické levice, která vždy měla silné až agresivní antiklerikální tóny ve své rétorice a právě jimi získávala nejen postkomunistické, nýbrž i prostě protestní, polsky antisystémové hlasy... Ty nyní přešly k Palikotovi; jeho výsledek sám o sobě proto vůbec neznamená, že by Polsko přestávalo být katolickou zemí.
Dnes ještě nebudou k dispozici oficiální výsledky polských parlamentních voleb, ale podle předběžných výsledků z více než 90 procent volebních obvodů je tomu tak, že průzkumy veřejného mínění nelhaly a liberální Občanská platforma současného premiéra Donalda Tuska získala 39 procent; bude tak spolu se svými dosavadními koaličními partnery vládnout dál. Konzervativní, národní (a v poslední době téměř nacionalistická...) strana Právo a spravedlnost (PiS) Jaroslawa Kaczyńského má asi 30 procent a zůstane v opozici.
Je to již třetí Kaczyńského volební prohra v řadě a musím říct, že je mi líto, že poští katolicismu blízcí konzervativci si nenašli lepšího lídra. Vedle seriosně a klidně působícího Donalda Tuska vypadá Kaczyński zmateně a bezradně; navíc Tuskovy úspěchy při ekonomickém vedení země jsou nesporné, až imponující; vždyť Polsku se jako jediné zemi Evropské unie vyhnula nedávná ekonomická krize. Navíc u mě Kaczyński hodně ztratil tím, že se snížil v závěru letošní volební kampaně (když viděl, jak mu vítězství uniká) k pokusu o mobilizaci nacionalistických vášní Poláků sprostým, jasně šovinistickým a nespravedlivým výpadem proti Německu a dokonce i proti německé kancléřce osobně. Za to by ho největší Polák, muž, ke kterému se Kaczyński tak rád hlásí, papež Jan Pavel II., taktéž architekt sblížení Poláků s Němci, rozhodně nepochválil.