Jak se cítíte jako křesťan – a občan České republiky?
Zatím dobře, děkuji za optání. Být křesťanem je smysluplné, být občanem v demokracii, řekl bych, hlubší smysl postrádá. Demokracii jsme si nevybojovali coby lepší formu vlády jako Američané, ale zvolili, protože je to nejméně špatná forma vlády. Vidíme realisticky meze i možnosti této podoby vlády a přejeme si, aby byla spíše lepší než horší.  Je ale horší. Demokratické politice se nedařilo za první republiky a nedaří se ani dnes. Našemu „dědictví otců“ by asi odpovídala více konstituční monarchie, ale to už je v dnešní době skoro nemožné. Odtud snad vyplývá tradiční česká obsese Hradem.


Je ČR VÁŠ stát?
V této zemi jsem doma, v této krajině a v této kultuře. Demokracie jako forma vlády (můžeme též říci řádně zřízená republika) to v tomto smyslu nemůže příliš ovlivnit.


Identifikujete se s ní a s jejím společenským systémem a jeho praxí?
Na jednu stranu je vhodné říci, že demokracie si neklade nároky na celého člověka, jak to činí totalitní režimy, a netřeba se s ní identifikovat. Stačí respektovat zákony a v případě, že se rozcházejí s mými postoji, usilovat o jejich změnu. Na druhou stranu však se v poslední době zdá, že nůžky se rozevírají příliš, a tedy bude třeba se více zapojovat, což ostatně dokládají i četné aktivity posledních let (z poslední doby Výbor na obranu rodičovských práv, petice na obranu pronásledovaných křesťanů, dotaz na primátora města Prahy, zda svou podporu různým akcím nerozděluje příliš štědře, atd.). Politiků, co se Boha nebojí a na lidi nedbají, bude asi přibývat, bude tedy rovněž nutné volit stále častěji strategii chudé vdovy z Písma, aby byla zjednána spravedlnost.


Cítíte se v ČR PLNĚ SVOBODNÝ? Nezvykl jste si snad na to, že jako křesťan jste v naší společnosti cosi jako občan ne snad přímo druhé, ale jaksi jakoby „jedenapůlté“ kategorie? 
Nemyslím. Ze svých občasných brigád jsem si odnesl poznatek, že pokud člověk dělá svou práci poctivě, není to opomenuto. Je-li věřící, pomáhá to dokonce nabourávat některá zažitá klišé. Na druhou stranu nemohu vyloučit, že ve vyšších pozicích  ve veřejných institucích je tomu jinak, některé případy tohoto typu existují.


Máte pocit, že Vaše křesťanské postoje a názory jsou v politice, v médiích, v umění dostatečně zastoupené, respektované a přítomné?
V jisté (nevelké) míře ano. Dokonce i v běžných médiích se občas objeví něco dobrého. Většinou ale dostávají prostor protivy. Proto jsem rád za existenci křesťanských médií (Rádio Vatikán, Skleněný kostel, Katolický týdeník a další), které vytvářejí velmi potřebnou opozici vůči běžné mediální masáži a jsou ostrůvkem kritického myšlení v moři málo kritického a (bohužel) nevzdělaného žurnalismu. Během týdne přečtu několikery noviny, od Práva přes Lidové noviny k novinám Hospodářským, a vynalézavost, s jakou se tyto listy v různých polohách věnují dvěma hříchům žurnalismu, „zatajování pravdy a vnukání nepravdy“, je někdy až imponující. I v ekonomii, kde se tématům věnuje někdo z oboru, je úroveň dost slabá, natož pak při psaní o Církvi, kterému se věnuje buď padlý kněz, nebo (v horším případě) kdokoliv.

Jak vnímáte celkovou atmosféru ve společnosti? Jako spíše přátelskou vůči křesťanství – nebo spíš odsuzující, či dokonce vykazující křesťany někam mimo hlavní proud veřejného dění, snad i do jakéhosi novodobého ghetta?
Obojí. Můžeme si tedy vybrat. (A když si vybereme, hned se objeví potíže.  Když se na pouť do Staré Boleslavi vydal prezident a vyzval k zapojení Církve do veřejné diskuse, protestoval katolický kněz. To jsou paradoxy.)


Nepociťujete (snad...) ve svém rozhodování stopy tendence stáhnout se z veřejné sféry zástupně jen do soukromých struktur, definovaných osobními vztahy?
Zatím ne. Na druhou stranu často přemýšlím, zda by nebylo smysluplnější dát více sil třeba farnosti.


Když čtete tyto otázky – máte pocit, že se týkají něčeho, o čem vlastně vůbec neuvažujete? A pokud ano, myslíte, že to tak správně? Jak v této souvislosti vnímáte Evropskou unii? Jako zlepšení – anebo zproblematizování své situace křesťana v ČR?
Od Evropské unie v její dnešní podobě a v očekávané podobě budoucí (více centralizovaná, více unifikovaná, více mocná) nečekám nic dobrého. Co také čekat od instituce, která si nechává svá rozhodnutí schvalovat od členských států s tím, že schválena být musí, a která neváhá opakovat i referendum, dokud nedopadne podle představ tvůrců politiky (referendum ve Francii a v Irsku). Centrum evropské politiky je navíc naší každodennosti vzdálené, zatímco důsledky jsou naopak blízké. Nadpoloviční většina zákonů procházejících českým parlamentem je odvozena od evropských směrnic, a tedy o nich nelze hlasovat. Zatímco do českého parlamentu už jsme se petice naučili posílat, do Bruselu ještě ne. Asi musíme začít. Agenda je ve věcech života společnosti spíše protikřesťanská. Pro začátek by tedy bylo dobré zjistit, zda v Bruselu existuje frakce konzervativní nejen jménem. (Problematickou normou byl třeba tzv. Antidiskriminační zákon, který citelně omezuje možnost volby zaměstnavatele vybrat si zaměstnance a který byl vynucován hrozbou pokuty Evropské komise).

Evropská politika je odkladiště neúspěšných národních politiků, kteří hledají cestu, jak se dostat zpět k moci. Na úrovni Bruselu to jde stále jednodušeji. Přesto doufám, že si evropští politici uvědomí, že úsilím o budování jednotné Evropy bez křesťanství se řadí po bok takových sjednotitelů, jako byl Napoleon a Hitler.

Autor, ročník narození 1979, je svobodný, pracuje jako vysokoškolský učitel na ekonomické fakultě; žije v Brně.