Zdá se, že Muammar Kaddáfí si nějak myslel, že karta se zase obrátí a on ze Syrty znovu ovládne Tripolis, Benghází a celou Libyi. Koneckonců, arabská média i jiná jej předtím odepsala již několikrát.

Když bylo jasné, že tentokrát je to opravdový konec, pokusil se diktátor z obležené Syrty prchnout. A uprchl by jistě, nebýt letounů NATO, které jeho konvoj zastavily, aniž si letci mohli být jisti, že jde právě o konvoj s mužem číslo 1 minulého režimu.

Úkryt v zavodňovacím potrubí, odkud byl Kaddáfí vytažen, jistě nebyl míněn jako dlouhodobé bydliště, podobné tomu, kde žil měsíce Saddám Husajn.

Představitelé nového režimu v Libyi nyní pochopitelně nijak nespěchají s objasňováním detailů diktátorovy smrti.

Je totiž nepochybné, že došlo k lynčování.

Jistě, není to možné schvalovat ani hájit, ale rozhořčení některých komentářů nad zločinností přechodné libyjské vlády a jejích bojovníků, zvlášť když se klade jakoby na podobnou úroveň s chováním Kaddáfího režimu, není myslím na místě. (Snad je zde i jakýsi strach z něčeho nového: známý gauner se nám leckdy jeví přijatelnější než někdo neznámý, o kom nevíme, co je zač.) Ale Kaddáfí byl skutečně jeden z největších zločinců 20. století a zavírat oči nad masakry vlastních i cizích občanů, kterých se dopouštěl od Čadu po Skotsko, je jako popírat zločiny nacismu anebo komunismu.

Vojáci na frontě, ještě před pár okamžiky sami v ohrožení života, podlehli emocím a zlynčovali zločince, který desítky let zabíjel jejich příbuzné, přátele, známé a ničil a deformoval jejich životy. Jak říkám, není to možné schválit, ale kde se nestalo v analogické situaci něco podobného? Lidé reagují všude stejně. I u nás, v našich českých luzích a hájích, se po válce dělo na mnoha místech totéž a ještě horší věci, masakry bezbranných německých civilistů, nejen v Postoloprtech, kde puch ze špatně pohřbených německých těl se vznášel nad celým městem, ale i na řadě jiných míst. (A u nás nadto Edvard Beneš vydal dekret, že činy jinak trestné, včetně vraždy, pokud byly spáchány z vlasteneckého rozhořčení, trestné nejsou!) Ostatně, a to se v učebnicích zamlčuje, i pokojný převrat 28. října 1918 v Praze nebyl tak docela pokojný, byl doprovázen lynčováním (i když díky Bohu ne vražděním) židů (Němců bylo málo a Češi se jich přece jen pořád báli...).

Skutečně, stačí jen zavřít oči, zapomenout na vlastní národ a pak lze odsoudit Libyjce.

Také slyšíme, jak se se pořád opakuje, že v Libyi nyní nastanou boje mezi jednotlivými kmeny; říkají to laici i takzvaní odborníci, zcela bez důkazů, zato stále dokola... Byly snad v Lybii nějaké kmenové boje před Kaddáfím? Tak proč by měly být po něm? To nám ještě nikdo nevysvětlil. Ještě jsem také neslyšel nikoho, kdo by o libyjských kmenech mluvil aspoň trochu zasvěceně, vysvětlil nám třebas politické cíle jednotlivých kmenů anebo znal aspoň jejich jména...

Také se vytýká, že letecké síly NATO v Libyi chránily civilisty (a naznačuje se, že o ně ve skutečnosti nešlo), ale nechrání je v Sýrii, Jemenu a kdoví kde jinde. Nevím – poslal jsem něco peněz na pomoc hladovějícím ze Somálska, a kdo mi může vytýkat, že jsem nepřispěl ještě tam a ještě tam a ještě jinde? Dělám, co můžu, pomáhám, na co stačím, a rozhoduju se podle toho, kde se mi jeví, že pomoc je potřeba nejaktuálněji, a kde vidím, že moje pomoc nevyjde do prázdna. Stejně se rozhodují i politici a je to logické.