„Ono to asi nebylo tak, jak nám dnes říkají...“ Cože?! „Na mě ty týdeníky působí přesvědčivě...“ Proč?! „Oni se tam PŘIZNÁVAJÍ, ti obvinění...“ Vyšinského triumf, po desetiletích!

Ano. Lidé vystupující tehdy před soudem neměli na tvářích ani stopu po nějakém mučení, hovořili klidně a věcně, jejich dialogy s prokurátory vypadaly spontánně, dobový film nedával ani tušit, že jsou zpaměti naučené podle předem daných scénářů, nic nenaznačovalo, jak bestiálnímu týrání a manipulaci byli tehdy obžalovaní vystaveni, aby je komunisté dostali do podoby, ve které je pak předvedli veřejnosti...

V 50. létech jsem byl malé dítě, ale 70. a 80. léta jsem prožil aktivně – a hlavně snahou příliš se neumazat od rudé: trochu jsem se také zasvinil, ale klíčem bylo nebýt aktivní, nedělat v komunismu kariéru; ta ovšem představovala pokušení tak silné, že mu někteří lidé nedokázali odolat. A tak recitovali věci, kterým nevěřili, jako obžalovaní z 50. let, už bez mučení. Režim nemusel tolik vraždit, neboť už fungoval jeho systém strachu a nabídek.

Pokud mám jen trochu čas, sleduji na okruhu ČT24 reprízy komunistických Televizních novin po pětadvaceti letech, jak se vysílají večer před hlavní zpravodajskou relací. Jednak to jakýmsi způsobem posiluje identitu mého života, vždyť člověk je tak silný, jak dobrou a přesnou má paměť (často si ještě vzpomenu, kdy a v jaké situaci jsem tu či onu čtvrtstoletí starou zprávu slyšel a jak jsem na ni tehdy zareagoval), jednak toto zpravodajství dává zvláštní, podnětný, referenční rámec (řečeno žargonem společenských věd) k naší současnosti.

Před 25 lety se řešila otázka jednání v Rejkjavíku. Jak jinak než mírumilovný Sovětský svaz  (blokáda Berlína, potlačení revolty v NDR, Maďarsko, Československo, Afghánistán...), Gorbačovův, ale Gorbačov jako Brežněv, právě retrozpravodajství ukazuje, jak mezi nimi V PODSTATĚ nebyl rozdíl, přednesl v Rejkjavíku mírové návrhy, avšak Spojené státy (neříká se už, proč) chtěljí válku... A tak podporou mírové politiky Sovětského svazu bojujeme za mír; to nám chodí před kameru říkat různé tehdejší celebrity; člověk je mnohdy sleduje s lítostí a se smutkem. Tak předevčírem (18. 10. 1986) „zasloužilý umělec“, bělovlasý spisovatel František Kožík; sedí před knihovnou, žádné dítě svazáckého nadšení z dob s modrými košilemií, dobře znal a poznal první republiku – ten nemohl nevědět, že lže: „Právě jako spisovatel vím, jak důležité jsou hodnoty kultury, a proto podporuji mírové návrhy Sovětského svazu...“ A včera (19. 10. 1986) zas mladý porodník Bohuslav Svoboda. Chválil Sovětský svaz oblečen v bílém plášti, za ním se míhaly sestřičky pečující o novorozence.

Byla to zvláště poučná smyčka času. Jednak proto, že Svobodovu tvář známe všichni z dnešního zpravodajství a mohli jsme si tak ověřit, jak nesmyslná je fráze „muži nestárnou“; a hlavně proto, že názory těch, kdo tančí dobové tance, stárnou ještě rychleji než jejich obličeje. Právě podporou mírové politiky Sovětského svazu zajistíme budoucnost pro děti, které se dnes rodí, říkal nám Svoboda. Co vědí dnešní pětadvacetiletí o Sovětském svazu? Za co mu vděčí?

Říkáte, že tyto staré věci se už nemají vytahovat, že taková tehdy byla doba, že to lidé tehdy museli? Ne, v tomto rozsahu nemuseli. Na oddělení, kde sloužil Bohuslav Svoboda, bylo jistě víc mladých lékařů, určitě ne jen jeden. Ale mluvil ten, který kromě své práce (kterou jistě dělal dobře) měl největší politické ambice. Je jasné, že kdyby byl Sovětský svaz nepadl, chválil by ho pravicový politik Bohuslav Svoboda i dnes.