1.
Dnes, jako každý předposlední den Páně v měsíci říjnu, slavíme misijní neděli; neboli Světový den modliteb za misie.
Misijní neděle! „Za bolševika“ jsme o ní raději nemluvili, a dnes si mnozí nevíme rady, co s ní: není to anachronismus z doby, kdy Evropa byla křesťanská a o „prolínání světů“ ještě žádný kněz nehovořil? Když se řekne misie, myslíme tím hlásání křesťanské víry v Africe, Asii, Oceánii a Latinské Americe. V některém našem kostele má proto misijní neděle jakýsi podivný etnografický ráz: k oltáři třeba napochodují ministranti vyzdobení „válečnými barvami“: s černými, červenými a zelenými pruhy přes rochety... (Ale dobře, aspoň se o misiích mluví, aspoň se na misie vybírají peníze a zdůrazňuje se, že misie se týkají každého z nás, aspoň se nemluví o „prolínání světů“...)
Ale není v tom trocha pokrytectví? Vždyť v leckteré africké zemi je dnes vyšší procento křesťanů než u nás, kde se podíl praktikujících katolíků v populaci pohybuje, jak známo, v rámci statistické chyby! Tak kdo by měl evangelizovat koho!? Nestálo by za to, abychom, tak říkajíc, evangelizačně nejdřív zametli před vlastním prahem – a teprve potom šli do Afriky!?
Navíc opravdu žijeme v době, kdy se nám často, i z úst povolaných lidí, duchovních, teologů, zvěstuje, že nemáme zvěstovat. Že ateisté & animisté jsou taky křesťané, jen „anonymní“, že každé etnikum má svoji víru a my máme ctít jejich identitu; vnucování naší víry lidem jiné kultury je akt „kulturního imperialismu“... (Chudáci Cyril s Metodějem! Kdyby tak tušili, jakého kulturního násilí se potažmo i na nás dopouštějí, když „anonymní“ křesťanství našich pohanských předků měnili ve víru pravou, úplnou a celou, ovšem naší tehdejší kulturní identitě cizí!) Aneb, jak mi řekl jeden známý jezuita, „každá vertikála je cenná“; i namítl jsem mu tehdy, že žádná „vertikála“ za mě na kříži krev neprolila...
Dočetl jsem se, že i děkan Teologické fakulty v Českých Budějovicích Tomáš Machula (Res Claritatis Monitor č. 20/VIII, s. 7) lituje, „jak církev rezignovala (sic!) na šíření evangelia“!
Neznám kontext celého děkanova vystoupení, z nějž je citováno, takže může dojít k nedorozumění – ale opravdu nerozumím.
Smí se ještě evangelizovat, anebo nesmí?
A pokud ne, co ta církev vlastně dělá?
2.
Jako vždy, když je nejhůř, přichází mi na pomoc Benedikt XVI.
Mám před sebou papežovo poselství k letošní Misijní neděli; je to poselství nádherné, bez jakékoliv vaty, celé naplněné myšlenkami – takže se z něj skoro nedá ani citovat, je zapotřebí číst je celé.
Tak především: církev jako taková na hlásání evangelia „nerezignovala“; hlásat evangelium je dovoleno. A nejen to. Papež mluví o „všeobecné misii“, která „zahrnuje všechny, všechno a stále“. Náš netolerantní a nemoderní papež nemluví o „prolínání (stejně hodnotných) světů“, ale zdůrazňuje, že zvěstování Krista je „ta nejcennější služba, kterou církev může poskytnout lidstvu i každému jednotlivému člověku...“.
A říká: „Pozornost k evangelizačnímu dílu církve a spolupráce na něm se nemůže omezovat jen na některé okamžiky či zvláštní příležitosti, ani ji nelze považovat jen za jednu z mnoha pastoračních činností; misijní rozměr církve je podstatný, a proto je třeba vést ho stále v patrnosti.“
Jinými slovy totéž řekl evangelický pastor Berly na charismatické konferenci v Bernu v roce 1990 (kde na mě jeho slova tak zapůsobila, že si je pamatuji dodnes): „Evangelizovat nemůžete hodinu dvě hodiny týdně, tak jako člověk chodí na tenis – evangelizace je způsob života.“
Z toho plyne, uvažuji, že církvi vlastně není dovoleno evangelium nehlásat – pokud by to učinila a tam, kde už se její jednotliví údové rozhodli, že víru šířit nebudou, církev zanikne. Umře, uhyne, nebude schopna udržet to, co má, zachovat si ani dosavadní počet svých členů. Jako (promiňte mi to staré přirovnání) luna na obloze nemůže zůstat stát, ale musí buď růst, anebo ubývat, tak také každá místní církev má možnost šířit víru, nebo umírat... „Neustálé hlásání evangelia totiž oživuje církev, její horlivost i jejího apoštolského ducha a obnovuje její pastorační metody...“ říká Benedikt XVI. A říkal to už blahoslavený Jan Pavel II., kterého nynější papež cituje: „Misie totiž obnoví církev, upevní víru a křesťanskou identitu a vnese novou horlivost a nové stimuly. Víra zesílí předáváním! Nová evangelizace křesťanských národů najde podnět a oporu v práci pro misii na celém světě“ (Novo millennio ineunte čl. 59).
A jak Benedikt XVI. rovněž připomíná, misijní podstatu církve zdůraznil ve svém dekretu o misiích Ad gentes i II. vatikánský koncil. (Jiná věc ovšem je, že právě tohoto koncilu se často drze dovolávají ti, kdo by jakékoli zvěstování víry jinověrcům opravdu nejraději v církvi zakázali.)
3.
A papež se věnuje i paradoxu, že ze zemí, které by měly víru předávat, víra mizí: „I v tradičně křesťanských společnostech se dnes lidé z mnohých skupin odmítají otevřít slovu víry. Vlivem globalizace, myšlenkových proudů a panujícího relativismu dochází ke kulturní změně. Ta pak vede k mentalitě a k životnímu stylu, který nedbá na evangelní poselství, jako kdyby Bůh neexistoval, a za jediný životní cíl přespříliš prosazuje hon za blahobytem, snadným ziskem, kariérou a úspěchem, a to i na úkor morálních hodnot.“ Lékem je to, co Benedikt XVI. cituje z Jana Pavla II: „Nová evangelizace křesťanských národů najde podnět a oporu v práci pro misii na celém světě.“ Zachraňme sami sebe prací na spáse druhých, jak říkal svatý Jan Bosco. Právě misijní aktivitou v zemích třetího světa můžeme podstatně přispět k zachování a rozšíření víry u nás.
4.
Evangelizace ovšem není myslitelná bez praktické, konkrétní pomoci těm, kdo trpí anebo žijí v nedostatku; papež připomínuá, že i Pán Ježíš spojoval hlásání radostné zvěsti o Božím království s tím, že „uzdravoval každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 9, 35). My ovšem nemáme moc, jakou měl na zemi Boží Syn, a tak mne napadají ještě jiná slova z Písma o vztahu víry a pomoci bližnímu: „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: Jděte v pokoji a ať vám není zima a nemáte hlad, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“