Můj milý deníčku, o čem bych ti měl psát, když jsem teď pořád doma a jsem nemocný? O tom, co čtu? Skoro nic nečtu. Nějak mi to nejde od hlavy.

Ale zato rozbíjím lískové ořechy. To je práce vysloveně léčivá & relaxační; louskat ořechy je komorní, domácí obdoba venkovního štípání dříví: člověk něco tvoří tím, že destruuje, ničí. Velice se tím ten člověk uvolňuje.

Mám sice doma hezký, památeční litinový louskáček na ořechy z doby přelomu století, toho minulého s tím předminulým, ale nepoužívám jej. Místo toho tady mám takovou pěknou vázu z hutního skla z Ikey, šikovnou do ruky a s pevným dnem: bác – a skořápka je pěkně vedví a já mohu jemně vyjmout kořist: lískový oříšek. Apropos louskáček!

To je příklad, jak výborná byla výuka ruštiny, kterou mojí generaci dopřával bezplatně (besplátno) komunistický stát (gasudárstvo): rusky jsem se učil dvanáct let, vždy minimálně dvě hodiny týdně a zpočátku ještě víc: šest let na základní škole, čtyři roky na střední škole a dva roky vysoké; uznejte sami: kdyby ta výuka měla alespoň trochu průměrnou úroveň, musel bych za dvanát let mluvit rusky jako Shakespeare. Chci říci Puškin.

No, ale něco člověku samozřejmě přece jenom v hlavě utkvělo. Tak právě že vím, jak se rusky řekne louskáček. Představe si: ščelkůnščik! V životě jsem to slovo ovšem nepoužil mimo školu. V Sovětském svazu jsem tehdy sice byl, ale na louskáčky tam tak nějak nepřišla řeč. Samozřejmě nás ve škole neučili tak praktické věci, jako louskat ořechy. Ščelkůnščik známe proto, že se tak jmenuje slavný ruský balet – od… Od... Teď, školo, školo, od koho je balet Louskáček? Od některého z ruských klasiků, ovšemže – ale od kterého?

Nevím! To je to vzdělání... Musím se honem podívat do vyhledavače... Ale ou! „Na váš předmět vyhledávání Ščelkůnščik nebyl nalezen žádný odkaz.“ Nebyl, tak nebyl, ale teď bude: jakmile dopíšu a vyvěsím tento fejeton – po nezbytně nutné minimální době potřebné k datovému zpracování – bude celosvětová síť obohacena o nové slovo, a když zítra někoho kdekoliv na světě a v přilehlém vesmíru napadne hledat ščelkůnščik, dovede ho to k tomuto fejetonu a on se dozví všechno potřebné! Žijeme v obdivuhodné době.

Takže ščelkůnščik – měl jsem to asi zadat bez kroužku nad ů, zkusme to. Ano, to je lepší! Mám 132 odpovědí za 0,06 sekundy. (Nejlepší je ovšem příspěvek na webu odpovědi.cz: „Co je to Ščelkunščik? Dostal jsem takovou otázku na základní škole asi před padesáti lety a vzhledem k známce, kterou jsem za neodpověď dostal, a pak, co jsem za ni dostal ještě doma, si to pamatuju dodnes...“ Ano, některé zkušenosti jsou prostě generační a mají je v té či oné podobě všichni lidé stejného věku od Šumavy až k Tatrám, respektive po Beskyd...) Ale zpátky k Ščelkunščikovi. Napsal ho roku 1892 Petr Ijič Čajkovskij podle povídek německého romantika Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna... Takže – takže Ščelkunščik byl vlastně původním jménem Der Nussknacker.

Ale zpátky do Sovětského svazu. Nejen na louskáčky, ale ani na Čajkovského balet tam tenkrát nepřišla řeč, takže znalost mi i v tomto ohledu tehdy byla venkoncem k ničemu. Ale není proč podléhat pesimismu; třeba ji ještě uplatním. A – abych uzavřel nejen odbočku z odbočky, nýbrž i samu odbočku – ještě k mému školnímu studiu ruštiny. Jak bylo praktické. Jsem sice člověk, jenž neví, jak se rusky řekne – třebas – „předražit“ anebo „zaparkovat“, ale v případě ořechů si ví rady: umí si říct o louskáček.

Ale! Ví rady? Ščelkůnščik je louskáček, dobrá – ale jak se rusky řekne „louskat ořechy“? Ščelkáť aréchy? Ščelkaváť? Ne, nevím, nemám tušení...