1.

Dnes v časných ranních hodinách se rozhodující činitelé zemí platících eurem v Bruselu dohodli na dalším postupu ve věci evropské dluhové krize. Asi jen málokdo však věří tomu, že dluhová krize v Evropě touto dohodou skončila.

Finanční cisterny pro hašení akutních požárů se zvětší na pětinásobek a na hašení se bude výrazně podílet i soukromý sektor. Banky budou muset odepsat 50 % svých pohledávek vůči řeckému státu. To je kompromis mezi 40 %, které bankovní sektor vyhlásil jako svůj strop, a 60 %, které chtěly vlády, ale je to především první vážnější symptom konce tolik a právem kritizované zásady „privatizace zisků a zestátňování ztrát“. Nemáme nástroje, které by umožnily zjistit, nakolik se na tomto posunu podepsaly celosvětové protesty proti nenasytnosti a nadvládě bank, ale je jasné, že přispěly. Demokracie, zdá se, trvá.

2.

V roce 1726 Jonathan Swift poprvé vydal své Gulliverovy cesty a od té doby už se z kulturní sféry světa neztratila metafora ostrova Laputa, obydleného těmi vládnoucími, ostrova, jenž se vznáší v oblacích nad pozemním ostrovem Balnibarbi, kde bydlí podřízení. Ke Swiftově metafoře se obrátilo v následujících téměř třech století mnoho tvůrců (a pro mne nejpřesvědčivěji, neboť zahrnoval i moji zkušenost, Pavel Juráček ve svém filmu Případ pro začínajícího kata, 1969).

Velmi silně myslím na metaforu Jonathana Swifta v těchto dnech, když sleduji eurohemžení v Bruselu a v dalších Laputách současné evropské veřejné moci. To ten pocit vlastní bezmoci a vzdálenosti veřejné moci a nesrozumitelnosti šachovnic, na kterých se hraje.

3.

Poslouchal jsem včera projev německé kancléřky Angely Merkelové ve Spolkovém sněmu.

Politička působila unaveně, a to ji ještě čekala nekonečná noc v Bruselu. Řekla, že to, co prožíváme, je „nejhorší krize tohoto typu od konce druhé světové války“, a mě napadlo, jaké asi paní kancléřka zná typy krizí a podle čeho je asi tak třídí.

Cílem jejího projevu bylo získat si politickou opozici a německou veřejnost, které řekla, že nebude muset nést další břemena.

Sdělila, že se znovu vstoupí do uzavřených evropských smluv, i když ne hned dnes.

4.

Euro má pro německou ekonomiku zcela zasadní význam, když Německo bojuje za záchranu eura, hájí samo sebe. Bez eura by Italové, Španělé a další národy eurozóny kupovaly mnohem méně německého průmyslového zboží, zejména automobilů.

I když po projevu Angely Merkelové následovalo hlasování a vyslovení podpory, nebylo to podle ústavy nutné, protože kancléřce ke všemu potřebnému jednání v Bruselu stačil mandát od rozpočtového výboru Spolkového sněmu.

Sklidila několikrát potlesk a proti ní se nakonec postavila jen postkomunistická strana Die Linke a jednotlivci z rozličných stran.

5.

Nemohl jsem necítit určitý obdiv k jejímu nasazení, ale zažil jsem i pocit strachu, když jsem viděl, že nikdo nekřičí, nikdo neprotestuje, zazní-li „dvojimperialistická“ formulace: „Francouzský prezident a já jsme se dohodli, že evropské parlamenty dobrovolně přijmou...“ – to už je jedno, co „dobrovolně přijmou“, ale tohle je veřejně a jasně vyhlašovaný konec demokracie.

6.

Svůj podíl svobody si, zdá se, uhájilo Slovensko; možná že sloni ustoupili relativně malému svišti pod svýma noha jen proto, že od něj chtěli mít pokoj. Ale i v tom je určitá naděje.

7.

Společná evropská měna je dobrý projekt, ale jeho problém spočívá v tom, že je přepolitizovaný, kdyby vlády musely dodržovat pravidla a kdyby za jejich porušování platila skutečně vymahatelná sankce, společná evropská měna by se nikdy nedostala do současných potíží.