Když pozdější vítěz voleb Rašíd Ghannúší přijel 23. října 2011 se svou suitou k volební místností v základní škole v Menzahu, předměstí Tunisu, obešel frontu a mířil přímo ke vchodu. Ale čekající lidé začali křičet: „Vypadni odtud! Postav se do fronty! Demokracie začíná tamhle vzadu!“ A Ghannúší se zařadil na konec půl kilometru dlouhé fronty jako každý jiný volič.

Tak toto je, alepoň pro mě, historka plná naděje. Za prvé fronta na volby. Dobře, u nás je možná víc volebních místností – ale typický obrázek je unuděná volební komise a občas se trousící jednotlivci. Za druhé absentující servilita k velkému a zasloužilému zvířeti, to je v arabském světě velká věc – a z toho plynoucí nutnost pro velké zvíře, aby se (jakkoli to původně nemělo v úmyslu) vůli lidí podrobilo. A za třetí úcta k demokracii, vědomí, co je to demokracie, fakt, že slovo demokracie má svoji váhu.

CO PŘEDCHÁZELO

Dne 17. prosince 2010 se před sídlem provinčního guvernéra ve městě Sidi Búzid zapálil šestadvacetiletý prodavač zeleniny a ovoce Mohamed Buazízí; tímto zoufalým skutkem protestoval proti opakovanému zabavení svého prodejního stánku, svého zdroje existence; 4. ledna 2011 svým zraněním podlehl v nemocnici v Tunisu.

Jeho smrt se stala startovním implusem k nepokojům (kterým se začalo říkat Jasmínová revoluce) požadujícím stále silněji demokratické změny. Nevole se obrátila především proti prezidentovi Ben Alímu a jeho rodině. Již po deseti dnech, 14. ledna 2011, byla situace tak jednoznačná, že déle než dvacet let diktátorsky vládnoucí Ben Ali opustil zemi; azyl mu nabídla Saúdská Arábie.

VÝSLEDKY VOLEB

Volilo se do ústavodárného Národního shromáždění, které má 217 členů a pouze roční mandát; jeho úkolem je sestavit prozatímní vládu, zvolit prozatímního prezidenta a připravit novou ústavu; ta má podle slov vítěze voleb Rašída Ghannúšího „přetrvat generace“.

O důvěru voličů se ucházelo 11 tisíc kandidátů (z nichž zhruba polovinu tvořily ženy) zastupujících na osm desítek stran. Volby vyhrála podle očekávání umírněně islamistická Strana obnovy (Hizb An-Nahdá), která získala 41,7 procenta hlasů a 90 z 217 poslaneckých křesel. Na druhém místě skončil nacionalisticky-levicový Kongres pro republiku (CRP) vedený profesorem medicíny Moncefem Marzúkím, jenž získal 13,8 procenta a 30 křesel (tedy jen třetinu zisku vítězné strany). Třetí s 9,7 procenta hlasů a 21 křesly je umírněně socialistické Demokratické fórum pro práci a svobody (Ettakatol). Vládu pravděpodobně sestaví společně všechny tři jmenované strany a podle vyjádření politiků by měla být hotová do měsíce.

K volbám přišlo 90 procent z 4,1 milionu registrovaných voličů.

SKVRNA NA VOLBÁCH

Policie ve městě Sidi Búzid, kde tuniská revoluce začala, rozehnala slzným plynem demonstraci stoupenců strany Arídha Šabíja, jejíž kandidáti byli z voleb vyloučeni kvůli nejasnému financování; strana prý porušila zákon zakazující financování od soukromých firem a zahraničních zdrojů, přičemž u jiných stran to, podle některých hlasů, nebylo zkoumáno stejně přísně. Strana Arídha Šabíja ve volbách získala 19 křesel. Pozorovatelé Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) však označili volby v Tunisku za „svobodné a čestné“; a neměly prý „žádné významné nedostatky“.

(Za bývalého diktátora Ben Alího mohla nastat určitá variabilita volebních výsledků až za desetinou čárkou, před níž musely vždy figurovat dvě devítky; a i pak nikdo nevěděl, zda ony desetiny a setiny procenta hlasů proti byly skutečně výsledkem voleb anebo si je diktátor stanovil předem; roku 1989 získal Ben Alí 99,27 % hlasů, roku 1994 dokonce 99,91 % a stejně tak i v roce 1999.)

CO JE ZAČ VÍTĚZNÁ STRANA

Rašíd Ghannúší (Rachid al-Ghannouchi), předseda vítězné islamistické Strany obnovy (Hizb an-Nahdá, jiné přepisy názvu např. An Nahda, Ennahda) strávil posledních 22 let v exilu na Západě; jeho strana byla za vlády diktátora Ben Alího zakázaná. Je hořkým paradoxem tohoto světa, že islamista si vybral za místo exilu ne snad nějaký islamistický stát, nýbrž Británii (ačkoli – či právě proto, že…? – v mládí studoval v Egyptě a v Sýrii). Narodil se roku 1941. V Tunisku byl několikrát vězněn a opět propouštěn, ve vězení zažil i mučení; naposled jej odsoudili v roce 1987 na doživotí.

Ale snad právě dlouhý pobyt na Západě o něčem svědčí a snad právě v tom je určitá naděje. Mezi umírněnými islamisty a radikálními islamisty je totiž asi takový rozdíl, jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Je ovšem třeba říct, že Ghannúší začínal jako velmi radikální islamista, i když vždy podporoval systém více politických stran. Jeho politická biografie je pestrá, patřil například k nejsilnějším podporovatelům Saddáma Husajna mezi arabskými činiteli na Západě. Ještě v roce 1993 vydal knihu s názvem Veřejné svobody v islámském státě (Al-Hurijat Al-Amma fi Ad-Dawlah Al-Islamija), kde odmítal západní vládu zákona a hlásal, že skutečná demokracie musí řízena zákonem Božím a vycházet z islámského práva šaríja – ale prý se změnil. „Jen hlupáci nemění své názory,“ řekl doslova. Za svůj vzor nyní Ghannúší prohlašuje tureckou AKP, tedy islamistickou stranu v pluralitní (relativně) demokratické společnosti. K jeho předvolebním slibům patřily i záruky „svobody vyznání, svobody myšlení a práv menšin“ a Ghannúší výslovně odmítl zavedení práva šaríja, „pro které není v Tunisku místo“. Nepřestal také ujišťovat byznysmeny, že mu leží na srdci podpora podnikání.

Je ovšem otázka, zda se mu dá věřit. Já osobně se domnívám, že ano, a to především proto, že umírněně islámské názory jsou postojem většiny tuniské populace, a kdo bude chtít (demokraticky) v Tunisku vládnout, musí se jim přizpůsobit. Jinými slovy: jsou v islámském světě mnohé země, kde by se volby s hesly „garance práv menšin“ a „ne právu šaríja“ vyhrát nedaly... Radikální islamisté v Tunisku neměli žádný ohlas a i ti umírnění, o kterých mluvíme, získali o čtvrtinu víc hlasů mezi v zahraničí hlasujícími exilovými Tunisany než doma ve vlasti...

Doufejme, že umírněné postoje budou (mimo své území) tolerovat i ropné státy Perského zálivu... Předvolební kampaň Ghannúšího strany byla řízena z budovy v nejdražší čtvrti Tunisu a podle zpráv médií byla zdaleka nejviditelnější – nikoho nemohla nechat na pochybách, že by snad strana An-Nahdá mohla trpět nedostatem peněz. Přitom se říkalo, ale kdo ví, zda je to pravda, že zdroje pro tuto stranu připluly z Perského zálivu. (Což by, pokud by to byla pravda, bylo pikantní o to víc vzhledem ke Ghannúšího ostré kritice tamních režimů v minulých létech. Ale – „jen hlupáci nemění své názory“.)

Rašíd Ghannúší je typická postava, jaká se dostává k moci po porážce diktatury: dlouholetý odpůrce režimu, který přichází buď z věznice, anebo z exilu, předmět určitého kultu a nositel naděje na změnu, ač dosud spíše teoretik a člověk hledající, najednou praktický politik, který se musí vyrovnávat s nástrahami reality všedního dne i s útoky jak svých odpůrců, tak nově i těch, kdo spolu s ním bojovali proti diktatuře...

ZÁVĚR

Revoluce málokdy krátkodobě prospěje hospodářství. Také pokles cestovního ruchu po revoluci byl proto Tunisko krutý. Míra nezaměstnanosti nyní činí asi 19 procent. To vše bude muset nová vláda řešit.

Tunisko nepatří mezi nejdůležitější arabské státy ani rozlohou (asi tak dvě Rakouska), ani počtem obyvatel (7 milionů a další milion až dva v zahraničí, především ve Francii), ani strategickou polohou – a už vůbec ne nerostným bohatstvím. A to může být paradoxně výhoda, která Tunisku, „nejevropštější“ arabské zemi, může umožnit nerušený demokratický vývoj.