Ve čtvrtek 3. listopadu 2011 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky po dvou dnech a dvou nocích, celkem po asi třicet hodinách debat přehlasovala veto Senátu u prvního z takzvaných reformních zákonů, kterými se má zpomalit tempo zadlužování našeho státu.

Spořit se musí.

Ne, že nemusí.

Žijeme stále nad poměry, to znamená, utrácíme víc, než co vyděláme – a to my všichni, protože všichni tak či onak konzumujeme výhody placené z narůstajícího státního dluhu. Pokud se levice populisticky tváří, že toto není velký problém, je to z její strany jen nezodpovědná politická lež.

Jiná věc je, zda současná vláda spoří správně a spravedlivě. A to rozhodně ne. Všemi prostředky se snaží, aby úspory nebolely vůbec velké finanční hráče, a ti na nich ještě naopak vydělali, a konstruuje škrty na úkor středních příjmových tříd. Skutečnost ovšem je, že střední třídy jsou v Česku zdaleka nejpočetnější a brát je tam vždycky co. Stavební spoření, nad kterým se v uplynulých dnech odehrávala parlamentní obstrukce sociálních demokratů, je skutečně typický příklad. Jistě to není oblíbená forma spoření bezdomovců ani klasický způsob, jímž zmnožují své peníze ti nejbohatší. Ovšem pět milionů uzavřených smluv stavebního spoření je masa, jejímž dodatečným zdaněním se cosi získá, když se mění pravidla v průběhu platnosti již uzavřených smluv...

Ale proč je takovým problémem zdanění hazardu? Proč se šetří i na platech školníků a kuchařek ve školních jídelnách, ale upouští se nově od zdanění příjmu z dividend? Teď v čase úspor?

Na české politické scéně rozhodně nemám svého kladného hrdinu. Nevidím tam žádné rytíře bez bázně a hany, kteří by bojovali za právo a spravedlnost.