Příběh bulharských sester

1.

V letech 1997 a 1998 se v nemocnici El Fatih v Benghází nakazilo 380 dětí virem HIV – a 46 z nich zemřelo; byla to největší nemocniční nákaza tímto virem, k jaké kdy došlo. Muammar Kaddáfí obvinil CIA a Mossad, chtěly prý na libyjských dětech provést pokusy ve snaze najít lék na AIDS.

2.

Libye sice požádala Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) o vyslání odborníků a vyšetření celé záležitosti, závěr WHO ale nepřijala.

3.

Dne 10. února 1999 libyjské orgány zadržely 23 zahraničních, především bulharských zdravotníků, sester i lékařů, kteří pracovali v Benghází; 17 z nich bylo propuštěno a vrátili se domů.

7. března 1999 bylo vydáno šest oficiálních zatykačů na pětici bulharských zdravotních sester (Kristijana Valčeva, Nasja Nenova, Valentina Siropulo, Valja Červeňaška a Sněžana Dimitrova) a palestinského lékaře, internistu Ašrafa al-Hadžíje; byli obviněni ze spiknutí a úmyslného nakažení dětí virem HIV. Kromě nich bylo zatčeno a obviněno i 11 libyjských občanů.

Na jejich osud asi mělo vliv i to, že 31. ledna 2001 byl Mezinárodním soudem v nizozemském Camp Zeistu odsouzen Abdel al-Megrahí, lybijský pachatel teroristického útoku na letadlo nad skotským Lockerbie. Muammar Kaddáfí, zdá se, chtěl mít podobný proces zase s evropskými „teroristy“.

4.

Podle svědectví uvězněných byli týráni, biti, ženy byly opakovaně znásilňovány. Jedna z nich, Valentina Siropulo, po jednom z výslechů, při němž byla mučena elektrickým proudem, zratila na několik měsíců řeč. Nasja Nenova se ve vězení pokusila o sebevraždu. Několik svědectví: „Měly jsme ruce svázané za zády. Pak nás pověsili na dveře. Moje tělo bylo zkroucené a ramena vykoubená. Bolest nelze popsat. Překladatel křičel: Přiznej se nebo tady zemřeš!“ (Sněžana Dimitrova). „Přiznala jsem se při mučení elektřinou. Upevnili mi drátky na prsty na nohách a na rukách. Někdy mi dali jeden drát na palec a druhý na jazyk, na krk a uši. Měli dva druhy přístrojů, jeden s klikou a druhý s tlačítky“ (Valentina Siropulo). „Libyjští vyšetřovatelé mi pouštěli elektrické šoky do prsou a genitálií. Doznání, které jsem pak podepsala, bylo celé v arabštině bez překladu. Byli jsme připraveni podepsat cokoliv, jen aby skončilo mučení“ (Kristijana Valčeva).

5.

Dne 2. června 2001 Libye zahájila soud s pěti sestrami a lékařem, kterému Bulharsko v průběhu jeho věznění rovněž udělilo své státní občanství

Obžaloba označila epidemii v nemocnici za „národní katastrofu“ a pro všechny obžalované navrhla trest smrti. Státní zástupce hovořil o působení zahraničních tajných služeb. „Pro tyto služby není nic nového zabít dítě. Tímto způsobem chtějí zabránit, aby Libye hrála důležitou roli v arabském světě, a chtějí narušovat klid v zemi.“ O obžalovaných kromě jiného řekl: „Tito lidé nemají žádné morální lidské city, byli-li ochotni zabíjet děti za peníze, které jim dával sám ďábel, ačkoli džamahíríja jim umožnila bez překážek žít a pracovat.“

Všech šest obžalovaných prohlásilo, že se cítí nevinní; všichni popřeli, že by přijali „velké sumy peněz“ za to, že děti nakazí. Dvě sestry, které se k tomu ve vězení přiznaly, u soudu uvedly, že jejich přiznání bylo vynuceno mučením. O tom, že byli mučeni, hovořili i ostatní obvinění.

Obhájce argumentoval, že zcela chybějí materiální důkazy uváděné obžalobou, včetně láhve, která měla obsahovat kontaminovanou krevní plazmu, ale i zařízení, na němž měla Kristijana Vulčeva podle obžaloby ilegálně destilovat alkohol, a fotografie, které prý dokazovaly sexuální vztahy mezi obžalovanými.

Bylo zpracováno několik zpráv zahraničních odborníků o libyjské epidemii HIV. Tu nejdůležitější napsali profesoři Luc Montagnier (Paříž) a Vittorio Colizzi (Řím), kterým byl umožněn přístup ke všem dokumentům a vzorkům. Jejich zpráva konstatuje, že šíření infekce bylo důsledkem špatné hygieny (především opakovaného používání injekčních stříkaček) a že se infekce začala šířit ještě před příchodem obviněných sester a lékaře do Benghází. Jako pravděpodobný zdroj nákazy označili pacienta, který byl přijat osmadvacetkrát mezi lety 1994 až 1997. Montagnier a Colizzi svědčili později osobně u soudu s bulharskými zdravotníky a jejich zpráva byla předložena jako důkaz.

Obžaloba proti nim předložila zprávu vypracovanou libyjskými odborníky. Vittorio Colizzi řekl, že vědecké důkazy použité proti jejich zprávě byly „tak iracionální, že je to neuvěřitelné“, a rozsudek pak označil za „špatný špionážní film“.

6.

Kauza však měla ještě před sebou více než šestileté putování různými institucemi složité libyjské soudní soustavy – zatímco obžalovaní byli stále vězněni.

7.

V květnu 2005 přijel do Libye bulharský prezident Georgi Parvanov a jednal s Muammarem Kaddáfím, který dosud odmítal zahraniční snahy o osvobození ošetřovatelek, i s premiérem Šukrím Muhammadem Gháním. Za osvobození ošetřovatelek se v Tripolisu zasazovala i tehdejší evropská komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrerová-Waldnerová.

Dne 6. prosince 2006 vlivný časopis Science zveřejnil novou studii, která zkoumala mutace HIV v krevních vzorcích některých nakažených dětí, a došel k závěru, že řada těchto dětí byla napadena ještě před příchodem šesti obžalovaných do Libye. Kromě toho studie identifikovavala společného předka kmenů nakažených dětí. 114 nositelů Nobelovy ceny v přírodovědných oborech pak podepsalo otevřený dopis Muammaru Kaddáfímu se žádostí o spravedlivý proces pro obviněné.

8.

Dne 11. července 2007 bylo definitivně potvrzeno šest trestů smrti.

Ale podle islámských zvyklostí je možné se i z takového rozsudku vykoupit příslušně velkým finančním obnosem.

9.

V této fázi se v celé kauze začal silněji angažovat diktátorův syn a předpokládaný nástupce Sajf Islám. Mladý Kaddáfí potvrdil, že libyjští vyšetřovatelé mučili své vězně elektřinou, potvrdil i to, že některé z dětí byly nakaženy virem HIV ještě než odsouzení zdravotníci přijeli do Libye. „Příčinou byla nedbalost. Je to tragédie, ale ne zaviněná úmyslně,“ prohlásil. Řekl, že rozsudek se opíral o „sporné údaje“. Dokonce byli krátkodobě stíháni – a pak osvobozeni – libyjští vyšetřovatelé bulharských obviněných. Připomíná to starou policajtskou fintu se „zlým“ a „hodným“ policajtem; je nemyslitelné, že by se v Libyi cokoli stalo bez vědomí a proti vůli Muammara Kaddáfího – zatímco on dá po dobu osmi let v otřesných podmínkách věznit a k smrti odsoudit jednoznačně nevinné lidi, jeho syn to kritizuje...

10.

Evropská unie vyplatila 400 milionů dolarů jako odškodnění rodinám obětí. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který se o propuštění vězňů silně zasazoval, podepsal téměř současně s jejich propuštěním s Libyí dohody o spolupráci v oblasti v oblasti civilního využití jaderné energie. (Jak francouzský prezident, tak jeho bulharský kolega Parvanov ovšem popřeli, že by tyto dohody s propuštěním zdravotníků nějak souvisely.)
 
Dne 24. července 2007 bylo pět sester a lékař vydáno do Bulharska, kde si mělo odpykat doživotní trest; bulharský prezident však všechny vzápětí omilostnil.

Spolu s nimi se vrátil i další bulharský lékař, Zdravko Georgiev, manžel zdravotní sestry Kristiany Vulčevy, který přijel do Libye, když byla jeho manželka zatčena. Byl obžalován z ilegálních obchodů s devizami, ale nakonec osvobozen a držen „pouze“ v domácím vězení v Libyi.

11.

V únoru 2011 opustil Kaddáfího jeho ministr spravedlnosti Mustafa Abdul Džálil; po přeběhnutí potvrdil, že obžaloba bulharských zdravotníků byla vykonstruována Kaddáfího vládou.

(Pokračování zítra)

(První část článku viz http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2457:a&catid=18:t-prof&Itemid=4)

(Druhá část viz http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2459:a&catid=18:t-prof&Itemid=4)

(Třetí část viz http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2461:aa&catid=18:t-prof&Itemid=4)

(Čtvrtá část viz http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2463:a&catid=18:t-prof&Itemid=4)