Svůj téměř hodinový projev před podpisem anexe Krymu a Sevastopolu zahájil včera (8. 3. 2014) ruský prezident Vladimir Putin zcela jasnou lží hned v první větě, když krymské referendum prohlásil za zcela regulérní – a pak už se nezastavil.

Jak už to patří k jeho stylu, prezident si také vesele odporoval: například když řekl, že Rusko nechce další ukrajinská území, ale současně zpochybnil východní hranici Ukrajiny, ke které prý bolševici (a „Bůh jim bude soudcem“) připojili ryze ruská území, a také řekl, že Rusko bude chránit všechny Rusy... Vladimir Putin znovu předvedl své řečnické schopnosti, když prohlásil, že Rusko „nepřeválcovalo, neroztavilo“ žádné neruské národy – a že 300 000 krymských Ukrajinců už dnes stejně mluví rusky – že v Rusku „všichni žili svorně“ – a pár minut poté, že ke krymským Tatarům se Rusové „zachovali krutě“ – a připojení k Rusku (které si oni nepřejí...) bude pro ně znamenat „završení procesu rehabilitace“... Chraň nás, Bože, dodávám já, jakékoliv ruské „rehabilitace“...

Není to Rusko, informoval nás Putin, které porušilo svoji garanci územní celistvosti Ukrajiny, kterou svému sousedu dalo dokonce dvakrát, není to Rusko, které si přisvojuje cizí území, nýbrž naopak připojení Krymu k Ukrajině za generálního tajemníka Nikity Chuščova byla prý nejenom krádež, ale přímo loupež – a současně, že to byla pouhá formalita. Protože, dodávám já, se tak stalo v rámci Sovětského svazu, v němž o všem tak jako tak rozhodovali Rusové...

V Kyjevě vládnou „teroristi a rusofobové“, „uzurpátoři, kteří nic nekontrolují“ a není tam v současnosti žádná legální politická reprezentace – ačkoli, a to Putin nezmínil, nynější kyjevská vláda získala důvěru stejného parlamentu, jako předchozí vláda, kterou Rusko uznávalo... Logika má v pojetí kremelského vládce jediný úkol: ohýbat se podle přání Ruska.

Slyšeli jsme také stručný výtah toho, co asi Putin říkal v telefonátech západním státníkům: připojení Krymu srovnával s americkým bojem za nezávislost nebo se sjednocením Německa... A s mezinárodním uznáním Republiky Kosovo; kdyby byl ovšem důsledný, musel by si nyní vyměnit s Kosovem velvyslance, protože, ač se ve svém projevu Kosova dovolával – ale Rusko je dodnes neuznalo.

Putin měl jistě pravdu, když říkal, že jednostranné vyhlášení nezávislosti bez souhlasu bývalé metropole je v mezinárodním právu možné, to skutečně je – ale nezmínil se, že by to mělo být bez přítomnosti cizího vojska, navíc vojska země, jež územní celistvost metropole dvakrát smluvně stvrdila... A pokud chce Rusko respektovat vůli separatistických provincií, bude jistě ze strany Kremlu následovat omluva Čečensku a uznání nezávislosti této ruské autonomní republiky: vždyť právě pokus Čečenců vyhlásit jednostranně nezávislost ruská vojska utopila v krvi... Ale o Čečensku se Putin ve svém projevu překvapivě vůbec nezmínil...

Celý projev byl také nesen duchem jakéhosi trpitelského étosu: všichni (snad kromě Indie a Číny...) Rusku ubližují, jednají s ním „nevychovaně“ a Rusové se musejí bránit... Putin se také několikrát zmínil o Bohu, jednou o svatém Vladimírovi a dvakrát se letmo dotkl bolševických represí (asi se bojí rostoucího vlivu Zjuganovových nereformovaných starokomunistů).

Jeho projev, jak ukazovaly televizní záběry, sledovali poslanci s nadšením a mužným odhodláním ve tváři – a poslankyně dojatě a se zvlhlými zraky...

Prostě: apel na imperiální tradici a na výjimečnost jejich národa je cosi, na co Rusové, žel Bohu, stále slyší – a reagují...

Máme se, obávám se, ještě na co těšit...

 


Hledání