Když si někdy brzy ráno vyjdu u nás v Brně na Kraví horu a jsou zrovna horší rozptylové podmínky, připadám si jak ve voliéře: vysoko nad mou hlavou jsou všude nataženy dráty, bílé dráty, jeden přes druhý, úplná síť: tolik je ve vzduchu letadel...

Přitom je to teprve nějakých 110 let, co se poprvé vzneslo do povětří motorové letadlo, těžkopádným letem a jen na pár okamžiků (to jsou nějaké čtyři generace, jen okamžik z hlediska historie – a což teprv geologie!).

Letadlo je dnes stejně samozřejmý dopravní prostředek jako automobil anebo vlak – ale proč říkám vlak: možná, že už je dnes o mnoho víc lidí, kteří cestují častěji letadlem než vlakem...

Myslím, že je každému jasné, co mě vede k těmto banálním úvahám: je to mysteriózní případ malajsijského letounu, který se ztratil někde nad mořem: neví se ani, nad kterým... Zprávy o letadle jako jediné konkurují zprávám o Krymu a o Ukrajině... Malajsijský premiér, když zvěstuje, co je nového, říká, že v podstatě nic, a vypadá jako hromádka neštěstí...

Všechno je zatím tak nějak naopak: záchranáři pátrají, ale čím déle pátrají, tím méně toho vědí; teritoriální okruh pátrání se stále rozšiřuje, místo aby se s postupně zužoval, pochopitelné příčiny, jako by bylo technické selhání stroje (žádná technika přece není neomylná), se vylučují a zůstávají ty nejméně pravděpodobné. Pokud by to byl teroristický čin, tak by to bylo snad poprvé, co se k němu nikdo nepřihlásil, pokud by šlo o únos, není jasné, kdo letadlo unesl – a kam...

Posádka popřála letovému dispečerovi dobrou noc, vypnula komunikační přístroje a stočila letoun úplně jiným směrem, než kam měl namířeno, pak vylétla vzhůru (snad svědectví zápasu?), pak stroj klesl na nejnižší výšku, tak, aby ho nemohly zaznamenat radary – a letěl ještě dlouhé hodiny, nikdo nedokáže zjistit, kam. Snad nad Indický oceán, snad do Kazachstánu...

Je to neuvěřitelné – ale i na začátku 21. století může na této komunikačně přehuštěné zeměkouli prostě zmizet obrovský Boeing se stovkami lidí. Připomíná to ze všeho nejvíc úvodní sekvence nějaké hodně hloupé, hodně za vlasy přitažené bondovky...

Od techniky se zkoumání pozvolna přesouvá k psychologii: jaké duševní (nebo finanční...!) problémy měli první a druhý pilot – i když všichni jejich přátelé říkají, že to byli spolehliví a zkušení profesionálové, bez problémů? Tajili něco? Je to snad poprvé, co se po zmizelém letadle pátrá při domovní prohlídce: policisté prohledali bydliště obou pilotů. Nechtěl jeden z nich spáchat sebevraždu – i se zabitím stovek nevinných lidí? Už se takové případy staly! Ale pokud ano – proč to neudělal hned, proč nejdřív hodiny kamsi letěl?

Zjišťuji, že bych možná mohl psát detektivky (ta jedna, kterou jsem stvořil před pár lety a byla zveřejněna na pokračování ve Skleněném kostele, měla ohlas) – ale nemohl bych psát thrillery: nenapadá mě nic; žádná zápletka, žádné vysvětlení, aby věci do sebe začaly zapadat a dávat smysl... Ale nejsem sám, nikoho nic nenapadá: snad by si rady věděl jen Edgar Allan Poe, který by si dal vysvětlit, kam až od jeho dob pokročila technika, a za pár okamžiků dokázal sepsat pokračování příběhu až do překvapivého rozuzlení...

Je to tak: svět, který vypadá tak zreglementovaný a ovladatelný, je pořád tajemný a přináší neuvěřitelné příběhy.

Ale – uvažuji o zápletkách a o thrillerech, a nic jsem nenapsal o lidech, kteří prožili neuvěřitelnou hrůzu a pravděpodobně zahynuli...

Můj papež František by mně to vytkl a řekl by, že jsem zapomněl plakat, že si nepřipouštím osudy lidí, o kterých se dovídám ve zpravodajství, a možná by dodal, že je to „verdogno“ – tedy ostuda.

Zavírám počítač a jdu se pomodlit.

 


Hledání