Komu se poštěstilo zapojit se aktivně do výchovy dětí, či si alespoň o správné výchově dětí pečlivě pročíst různé příručky (což je činnost bezmála stejně namáhavá, ale mnohem méně zábavná), ten si jistě osvojil metodu cukru a biče (poznámka pro čtenáře příruček – metoda odměn a trestů). Zvláště pak si jistě osvojil poznatek, že pokud už se používá trest, neměl by být odkládán.
Co platí pro lidi, platí nakonec i pro státy a jejich představitele, kteří mohou mít čas od času touhu udělat něco, co se nedělá, a pak se z toho nějak vylhat. I zde je pravidlem, že čím déle se trest odkládá, tím méně je účinný a ztrácí se jeho rozměr jako aktu spravedlnosti.
Politici ale zjevně se sankcemi nijak nespěchají. Ve včerejším (16. 3. 2014) pořadu Otázky Václava Moravce jsme zdržovací taktiku viděli v přímém přenosu u ministra Jana Mládka, který se divákům snažil namluvit – s pohledem zabořeným do stolu – že Rusko je na Krymu bezradné a že každá sankce by vlastně bolela jen nás. Pokud mohu hovořit na základě vlastních zkušeností ze svých dětských výprav na čerstvě dobytá území spíže, žádné pocity bezradnosti jsem neprožíval. Jasně si pamatuji, že jsem měl jasný cíl, kterého se obvykle podařilo dosáhnout. Proto mám podezření, že prezident Ruska rozhodně není bezradný, jak se ho snaží omlouvat jeden z předních členů české sociální demokracie, ale že ví velmi přesně, co chce a kde to dostane. Bohužel však moje okupační výpravy byly obvykle vykoupeny dosti draze, neboť rodiče měli dostatek zkušeností s praktickou výchovou a uplatnili na mě postupy, dovedené k dokonalosti na mých třech starších sourozencích. Obavy, že by je to mohlo bolet více než mě, rozhodně nesdíleli. Výsledky se ale dostavily.
Pravdou je, že každé sankce (tresty) bolí, a to obě strany. Rozjímání ministra Mládka o tom, že sankce by nás neměly bolet, a proto by neměly být plošné, aby nepoškodily ruské obyvatelstvo, turistický ruch a vzájemný obchod, jsou jen omluvou pro postoj nedělat nic. Jeho větu, že když Evropská unie omezí vstup významným představitelům Ruska (cca 130 osob), uplatní tak svoji „ohromnou soft power“ (měkkou sílu) a Rusko se zalekne a něco se stane, si pravděpodobně budeme moci znovu poslechnout v silvestrovském sestřihu nejveselejších výroků v posledním roce.
Naštěstí jsou jiné mechanismy, které jsou na politice nezávislé a které mohou trestat Rusko daleko efektivněji. Podle agentury Bloomberg dochází k odlivu zahraničního kapitálu z Ruska (aby ne, když Putin pohrozil jeho znárodněním). Cizí investoři prodávají rubly a kurz rublu klesá. Ruská centrální banka vydala jen 3. března za intervence na devizovém trhu 10–12 miliard dolarů (cca 2 % svých devizových rezerv) na udržení kurzu rublu, ale stejně to nepomohlo, kurz se dál propadá. Zároveň byla nucena zvednout úrokovou míru z 5,5 na 7 %, čímž sice zpomalí odliv kapitálu, zároveň ale zdraží úvěry v Rusku a hezky přidusí ruskou ekonomiku. Schopnost mezinárodních kapitálových toků škodit rychle a účinně je někdy k nezaplacení.
František Schildberger před týdnem napsal, že stále platí, že „kapitalista prodá svému nepříteli i ten provaz, na kterém bude pak sám viset“. Zdá se však, že kapitalista je prozíravější než politici, rozhodující o sankcích. Na rozdíl od politiků má peníze a nebojí se je použít. A ví také, že reakce musí být rychlá, jinak je neúčinná.
Kdepak se to asi kapitalista naučil? Jestli on nechodil v mládí na lup do spíže…