Pravdu měli surrealisté, když říkali: „krásná jako setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“. Pravdu v tom smyslu, že taková setkání (jde samozřejmě o básnický obraz) jsou každodenní realitou moderní doby a oni si toho jako první všimli; méně pravdy měli v tom, že by to bylo krásné.

Tolik na úvod.

Napíšu ti, můj milý deníčku, zase takovou malou mozaiku ze včerejšího dne jako posledně, ano? Já myslím, že se to docela osvědčilo.

Život je totiž taky taková mozaika, ledová tříšť nesouvisejících zážitků, jsme jako kulečníkové koule, které se na své cestě, jež vede od karambolu ke karambolu, nesetkávají spořádaně s jinými hladkými & na svém místě náležitými kulečníkovými koulemi, ale se vším možným jiným: tu s kusem ledu, tu s kusem uhlí, s vajíčkem, sklenicí vína na vysoké noze, zobákem ptakopyska (který se asi ztratil z nějakého starého školního kabinetu), s vyhláškou, jež se na nás lepí jako papír v němé grotesce a nechce pustit naši cestu dál, s kusem ledu, s kusem uhlí, s vajíčkem, se sklenicí vína, protože naše cesta se motá pořád dokola stále dál...

Tolik ke kulečníku.

„To se mi líbilo, jak jsi řekl, že pohyb vpřed může být i to, že člověk spadne na hubu,“ připomněl mi kamarád Ondřej, který byl u mě na návštěvě, můj starší výrok. Tím se mi vybavil filosof Slavoj Žižek, který při příležitosti 17. listopadu navštívil Českou republiku a vysvětlil nám, co si máme myslet o sametové revoluci a za co jsme tehdy bojovali. „On je tak slavný, taková celebrita,“ řekl Ondřej, „že už vlastně nemá žádné vlastní názory a říká jenom to, o čem ví, že mu to zajistí, že bude pořád stejně slavný...“ Moc se mi tohle hodnocení líbilo. (Neplatí totiž jen pro Žižeka, ale vůbec na jeden typ veřejně známých a slavných lidí i na některé katolíky; o těch jsme taky mluvili.) Ale, když byla řeč o Žižekovi, citoval jsem jeden jeho výrok, který mě opravdu pobavil: „Když uvidíte světlo na konci tunelu, tak to znamená, že proti vám jede rychlík.“

Přijel i Zdeněk Vaverka, náš přední & vážený autor ve Skleněném kostele. „Víš, proč se stále nedaří vyřešit dluhovou krizi?“ řekl mi, když jsme spolu seděli v kavárně U Itala. „Ne že by ta řešení, která přinášejí Merkelová se Sarkozym byla neúčinná anebo špatná – ale proto, že jim nikdo nevěří. Ani občané, ani trhy.“

Večer jsem se stavil na koncert. Filharmonie Brno, sólista Jan Šimandl, pedagogické vedení prof. Alena Vlasáková. Nikdy nepochopím, jak může někdo takovou skladbu, jako je Lisztův klavírní koncert (č. 1 Es dur, „Triangelkonzert“) hrát zpaměti: dirigent koukal do not (Petr Louženský, pedagogické vedení odb. as. Leoš Svárovský), celá filharmonie hleděla do not – jen sólista před sebou noty vůbec neměl. Díval jsem se z balkónu ale také do publika, kolik je tam krásných mladých dívek, asiže studentek JAMU (která tento koncert pořádala). Vážná hudba vede ke kráse, to je známá věc.

Po přestávce byla na programu Schumannova Symfonie č. 4 (d mol). Neumím o ní říct nic, nejsem muzikolog, jen to, že jsem tam seděl, v tom krásném Hansenově sále, a poslouchal a líbilo se mi to...

Není od věci stavit se občas na koncert vážné hudby, vážení spoluobčané. Stavte se tam někdy.

Pokud jste někdo na tomto koncertu byl, honem dodávám, že nevynechám první součást programu: vůbec nechci sabotovat soudobou hudbu, pokud je to hudba. Jan Dobiáš (narozený sto sedmdesát jedna let po Lisztovi a sto sedmdesát dva let po Schumannovi), kantáta Dramatické okamžiky boje pro soprán, tenor a symfonický orchestr. Absolventská skladba magisterského studia. Napsaná na texty Terryho Pratchetta: „Prostě střílím po vás a vy po mně. Taková je přece hra.“ ALE MY ZEMŘEME „Ale já taky umírám! Umírám hodně!“ ALE TY ŽIJEŠ ZNOVU POKAŽDÉ KDYŽ TĚ ZABIJEME VRÁTÍŠ SE „Ale vy taky žijete znovu.“ NE JAK BY TO BYLO MOŽNÉ? MY KDYŽ ZEMŘEME ZEMŘEME NAPOŘÁD... Dále na texty Douglase Adamse, opět ukázka: „A posel? Důvod pochopil, sklopil hlavu a šel smutně zpět ke svému lidu. Když však kráčel Lesem, náhle si uvědomil, že to jediné, co si z rozumného Důvodu pamatuje, je, jak strašlivě jasný se mu zdál.“ A konečně i na slova J. R. R. Tolkiena: „Miluji to, co chrání to město. Kéž by si jej všichni pamatovali pro jeho krásu, starobylost a moudrost! Avšak existuje-li nepřítel, který jinak hrozí vše strávit, pak válka musí být.“

Škoda, že se lidé tak míjejí v dějinách; jak by asi tyto texty zhudebnil Franz Liszt? Ale i hudba Jana Dobiáše se mi líbila. Jako většina moderní vážné hudby, nevytváří ani tak melodie, jako spíš plochy a tvary. Ale líbilo se mi to.

Můj milý deníčku, dobrý den!