Zavřel jsem desky s přípravou na přednášku a řekl: „Tak dobře; budeme dnes jen diskutovat o Romech...“ Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, obor „křesťanská výchova“, předmět Sociální nauka církve, včerejší odpoledne. Chtěl jsem celé dvě hodiny vyučovací přednášet o encyklice Jana Pavla II. Sollicitudo rei socialis ze dne 30. 12. 1987; ale stačil jsem jen říct úvod a zmínit papežův pojem „čtvrtý svět“, kterým označil ostrovy ještě větší bídy v zemích třetího světa. Ale dál už jsme se nedostali (tedy ani k tomu, že Svatý otec mezi formami útlaku v současném světě uvedl rovněž potlačení práva na hospodářskou iniciativu ve jménu zdánlivé „rovnosti“, tedy jednoznačně zákaz soukromého podnikání v tehdejších komunistických státech, protože takový postup škodí občanovi i společnosti, kterou vede „k nivelizaci směrem dolů“). Zadrhli jsme se u papežova ostrého odsouzení rasismu jako nejohavnější formy diskriminace – a já jsem se zeptal, proč je právě rasismus nejohavnější diskriminace.

Chtěl jsem slyšet, že proto, že zatímco různé jiné formě diskriminace se člověk – dobře či špatně – může přece jen někdy trochu bránit, svoji rasu nezmění... Ale zůstali jsme u Romů. A diskuse se rozproudila, až jsem celou přednášku zrušil a jen jsme diskutovali. „Já nemám nic proti černochům nebo Vietnamcům, takže když jsem proti Romům, není to rasismus...,“ zazněl jeden názor, „Cikáni si za to můžou sami...“ Shodli jsme aspoň na tom, že zatímco rasismus vůči jiným lidem (jako třeba nedávný rasový útok, jehož obětí se stala černá zpěvačka Tonya Graves) je věcí jen malé menšiny ve společnosti, nechuť vůči Romům je věc masová. Říkal jsem, že podle mého názoru nejhorším projevem protiromského rasismu je generalizace: okrade-li nás Rom, jsou všichni Romové zloději; okrade-li nás člověk s modrýma očima, neřekneme už, že všichni modroocí jsou zloději... I kdybych měli iks těch nejhorších zkušeností, nesmíme je rasově generalizovat – kdyby kvůli ničemu jinému, tak proto, že tím srážíme ty, kteří se nikdy ničeho zlého nedopustili a snaží se vymanit ze sociálního vyloučení. Uvedl jsem případ jednoho (nejmenovaného) křesťanského společenství, které se rozhodlo věnovat Romům, a začalo tím, že jim dávalo dárečky. „Museli jsme toho nechat,“ říkal představitel společenství, „vůbec nebyli vděční, dokonce nás i napadali...“ Nedivím se, že napadali: chci-li někomu pomoci, musí dotyčný vidět, že jej nevnímám jako kohosi, kdo stojí hluboko pode mnou. „Představte si,“ řekl jsem tehdy, „že byste chtěli působit v Žabovřeskách, a začali tím, že byste Žabovřešťanům rozdávali pastelky a hrníčky – chtěli od nich za to vděčnost...“

Jedna studentka, velice sympatická a aktivní, říkala, že dosud nepotkala jediného slušného Roma; doučovala romské děti, ale když po roce přestala, všechno se vrátilo zase do starých kolejí. „To si doopravdy můžete myslet, že něco, co se v romské společnosti vyvíjelo stovky let, totiž nulový poměr ke knižnímu vzdělání, se změní za jeden rok?“

„Tak jaké teda navrhujete řešení?“ zaznělo. Žádné. Žádné řešení nenavrhuju – samo slovo „řešení“ je chybné: sugeruje představu nějakého vymezeného, technickými opatřeními zvládnutelného problému, jako je třeba dopravní obslužnost sídliště nebo zásobování země ropou... Budeme s Romy žít, s takovými, jací jsou, v dobrém i ve zlém, určitě po dobu celého svého života. A až se to navzájem, obě etnika, oba kmeny v prériích soudobého světa, trošku naučíme, bude o něco líp... Představa, že by se cosi, co existuje v naší zemi v dobrém i ve zlém po pět staletí, mohlo změnit (takzvaně „vyřešit“) v jednom volebním období – tak to je neblahý vliv politiky, vliv politiky tam, kde politika nemá místo, a snahy politiků předvést se co nejrychleji s konkrétními výsledky.

Skončili jsme ne proto, že bychom k něčemu dospěli, ale že končil čas a studenti už vstávali a odcházeli.