Dnešní neděli (máme 2. neděli adventní, cyklus B) bychom mohli označit za Neděli Jana Křtitele. V evangeliu čteme o jeho kázání (Mk 1, 1–8) a v prvním čtení, které je z knihy proroka Izaiáše (40, 1–5.9–11) zaznívají slova, jež se na Jana prorockým způsobem vztahují, slova o tom, který přichází, aby připravil Pánu cestu.

Když se však nad Janem Křtitelem zamyslíme celkově, když si uvědomíme všechny ty známé příběhy, jak je jistě máme všichni v paměti a nemusíme si je jistě ani zvlášť připomínat, zvláštní zvěstování jeho otci o Janovu narození, početí starší matkou, která již byla považovaná za neplodnou, to, že mu sám Bůh vybral jméno, jeho kázání u Jordánu i tragická, a zároveň jaksi trapná smrt v Herodově paláci – musíme říci, že Jan Křtitel je velmi tajemná postava. (Proto se k němu – neprávem – v minulých, ještě plně křesťanských staletích někdy hlásily různé proudy, které vycházely z křesťanství, ale nějak se mu vzdalovaly: cítily, že Jan je blízko ke křesťanství, ale jako by křesťan nebyl...)

Pán Ježíš říká o Janovi: „Vpravdě vám říkám, mezi těmi, kdo se narodili z žen, nepovstal větší než Jan Křtitel; a přece i ten nejmenší v nebeském království je větší nežli on (Mat 11, 11).“ To jsou velmi tajemná slova – jak jim máme rozumět? Jsem snad třeba já větší než Jan Křtitel, protože křtem – a životem v církvi už patřím k Božímu království? Nebo to platí až pro plnost Božího království v nebi? Citovaná slova Pána Ježíše nejsou výpovědí o mně anebo o tobě, nýbrž o nebeském království. Staří teologové řešili, jak byl Janu Křtiteli odpuštěn dědičný hřích, když, ač křtil křtem pokání, sám nikdy nebyl křesťansky pokřtěn, a našli moment návštěvy těhotné Panny Marie u těhotné Janovy matky Alžběty: „Vždyť hleď, ihned jakmile tvůj pozdrav zazněl v mých uších, radostně se zachvělo dítě v mém lůně“ (Luk 1, 44). Ale na Jana a na jeho spásu se vztahuje to, co na všechny starozákonní patriarchy a proroky a na všechny spravedlivé před příchodem Páně: až zmrtvýchvstalý Ježíš jej vyvedl z předpeklí do věčné slávy. Jan Křtitel je zvláštní tím, že ačkoli vystupuje v evangeliích a setkává se Ježíšem, v dějinách spásy je postavou ještě ze Starého zákona. To je klíč k Janově osobnosti. Židé věřili, že než přijde Spasitel, vrátí se na zem prorok Eliáš. Pán Ježíš říká, že tím Eliášem, který měl přijít, je právě Jan (Mat 11, 14).

Jan jako prorok „a víc než prorok“ (srov. Mat 11, 9) věděl o Pánu Ježíši víc než jeho učedníci i apoštolové, dokud na ně nebyl seslán Duch Svatý; můžeme říci, že na rozdíl od nich byl orientován – ale i on ještě vede těžký starozákonní zápas o porozumění Bohu, o to, co je nám, lidem Nové smlouvy po seslání Ducha dáno v plnosti bez naší zásluhy darem. Jan věděl, že křest, kterým on křtí, nesnese srovnání s tím křtem, jaký přinese Ježíš, ale přece je to Jan, kdo křtí Ježíše – ačkoli, jak Jan správně říká, by to mělo být naopak... Křtem u Jana náš Pán začal své působení, křtem u Jana se zařadil do fronty mezi hříšníky, mezi ty, k nimž nepatří, aby nás, kteří k nim patříme, mohl vykoupit... Jan Pána pokřtil, ale jen z poslušnosti, když ani Pán mu hned na místě u Jordánu teologii vykoupení podrobně nevysvětlil (křest Páně: Mat 3, 13–17; Mk 1, 9–11; Jan 1, 31–34).

A co ono tajemné místo z evangelia, kde Jan z vězení poslal k Ježíšovi své učedníky s otázkou o jeho působení, se vzkazem podle mého názoru velice drsným a „janovsky“ přímočarým, řečeným ve stejném stylu, v jakém vytýkal svým současníkům jejich hříchy a farizeje a saduceje označil jako zmije (Mat 3, 7). „Jsi ten, jenž má přijít,“ nechává se ptát Jan Křtitel Ježíše, „anebo máme čekat někoho jiného?“ (Mat 11, 3). Ježíš Janovým poslům neodpovídá přímo, ale poukazuje na to, že se, jak mohou vidět, v jeho, Ježíšově, díle už naplňují znaky mesiášského působení: „slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni a hluší slyší, mrtví se probouzejí k životu a chudým se hlásá radostná zvěst (Mat 11, 5). Měl snad Jan krizi víry? Zapochyboval o tom, že Ježíš je opravdu Mesiáš, Vykupitel světa? To si dovedeme jen těžko představit. Jan spíš Ježíše jaksi „pedagogicky vedl“ – jako člověk, zvyklý říkat lidem jakéhokoliv postavení, jak mají jednat. Nebral ohled na postavení vojáků, učitelů zákona – a za to, že nesprávné jednání vytýkal i králi, byl právě ve vězení. Domnívám se, že Janovi se prostě zdálo, že Ježíš příliš otálí, postupuje pomalu a měkce, ne razantně a chtěl jej přimět, aby se už konečně jasně a jednoznačně, přede všemi vyhlásil za Mesiáše. Ale Ježíš nakonec „pedagogicky vede“ Jana: dává mu – velice jemně – lekci trpělivosti.

Jan Křtitel je postava adventu, je přímo ztělesněním adventu. Je náš učitel – i žák spolu s námi.