Na náměstí toho moravského města mě zastavil mladík asi sedmnáctiletý, věnoval mi výtisk Bhagavadgíty či něčeho podobného a tázal se, zdali jsem již kdy přemýšlel o smyslu své existence na Zemi. Připustil jsem, že se mi takové věci naneštěstí občas skutečně přihodí, a dodal, že jsem katolický kněz. „Tak to je poprvé v životě, co vidím katolického kněze,“ odpověděl ten sympatický chlapec. Uvědomil jsem si bolavě, jak moc je to špatně.

Sociolog Zygmunt Bauman si ve své vynikajícím díle Modernita a holocaust klade otázky, jak je možné, že k něčemu tak strašnému, jako je šoa, mohlo dojít, za  nezájmu přihlížející Evropy. Jeden z důvodů vystihl naprosto přesně. Židům se musela vzít tvář, musel se začít nenávidět onen neexistující, metafyzický Žid, tak jak jej všichni známe z karikatur. Vousy, skobovitý nos, cylindr a nezbytný pytel s penězi na zádech. Těžko lze nenávidět starostlivého rodinného lékaře, přemýšlí Bauman, těžko lze nenávidět laskavého obchodníka od vedle, i když jsou oba Židé. Proto museli být Židé nejprve staženi do ghett, izolováni od zbytku populace a na místo sousedů a známých musel přijít onen Žid z karikatury, Žid bez tváře a beze jména.

Při četbě nemohlo nenapadnout, jak moc se tato úvaha hodí na katolíky dvacátého prvního století v naší zemi. V anketách o nejprestižnější zaměstnání se na spodních třech místech pravidelně vyskytují uklízečky, politici a kněží. Uklízečky jsme někdy v životě viděli všichni. Politici jsou známi z obrazovek a jejich umístění není třeba komentovat. Skutečného, živého kněze neviděl nikdo a zajímalo by mě, kolik by respondenti těchto průzkumů byli schopni vypočíst jmen existujících kněží. Farář je znám pouze z literatury a filmů a zde jsme vydáni na milost scenáristům a spisovatelům. Někdy máme štěstí, jako v Zapomenutém světle. Většinou takové štěstí nemáme a občan si nejspíše vzpomene na Petrovy kameny, feldkuráta Katze, inkvizici a tak dále a tak podobně. Pokud by obyvatel naší republiky měl uvést, co se mu prvně vybaví při slově církev, bojím se, že to bude něco jako pedofilní kněží, hamižnost, restituce, temné papežství, křižácké výpravy, kondomy et cetera.

Nemyslím, že vina je zcela na straně ateistické většiny. Potíž je v tom, že nemáme tvář, že příliš nemáme ateistické známé ani přátele, že pastorační projekty cílí opět jen dovnitř komunity věřících, takže při představě kněze nebo katolíka si občan skutečně představí někoho metafyzického bez tváře, nikoli souseda přes ulici. Že co se týče naší víry, z opačné strany hradby bují pověry a nesmysly, a my moc nejsme schopni a většinou ani ochotni říct, čemu věříme a proč.

Trpělivé vysvětlování, že na faře pod polštářem nemám miliardy z Vatikánu, že mé auto opravdu nestálo tři čtvrtě miliónu, ale jen pár desítek tisíc v bazaru, to není příliš povzbudivý program prožívání života, ale je to zřejmě práce nutná, podobně jako dávání rozhovorů pro časopisy, které typicky nezdobí knihovničky katolických intelektuálů.
 
Dokud nemáme tvář, dokud žijeme uvnitř hranic ghetta, které jsme si sami vytvořili a kde je nám relativně dobře, se zdvořilým nezájmem o svět venku, který maximálně zahrnujeme do nedělních přímluv ve smyslu jeho prozření a obrácení. Názory okolí v jakémsi tautologickém kruhu považujeme za další důkaz toho, jak jsme diskriminováni a jak zednářsko-volnomyšlenkářský svět kolem nás chce nejspíše všechny zničit, a je tedy potřeba zvýšit o další metr hradby víry.

Dokud budeme kvasem mimo těsto, solí mimo svět, dokud se nikdy nesetkáme s hladovými a žíznivými, dokud úkol nové evangelizace zůstane jen na papíře kdesi v hlubinách zbožných knihoven, nebude nám rozuměno a nesplníme svůj úkol na Zemi. Dokud neotevřeme okna a nepozveme lidi kolem nás dovnitř. Dokud nemáme tvář, píše C. S. Lewis, Till we have faces...