Je možné, že dnešní den bude přelomový ve „stále zelené“ otázce uzákonění přímé volby prezidenta České republiky: u premiéra Petra Nečase se mají sejít předsedové parlamentních stran a předsedové jejich poslaneckých klubů. A návrh (kolikátý už?) na přímou volbu pána Hradu má dnes začít projednávat Poslanecká sněmovna.

Hlava státu může být volena přímo, tedy ve všelidovém hlasování, anebo nepřímo, nějakým sborem volitelů; tím je nejčastěji parlament, který někde zasedá při volbě prezidenta jiným, specifickým způsobem, tak, jako je tomu i u nás, kde se, jak známo, svolává společná schůze Senátu a Poslanecké sněmovny. V některých zemích se na volbě prezidenta podílejí i zástupci regionů – čemuž by u nás odpovídalo zhruba uspořádání, při jakém by hlavu státu volili poslanci, senátoři a krajští hejtmani; o tom se však ani nediskutuje – i když zajímavé a podnětné by to bylo.

Přímou volbu prezidenta mají ve svých volebních programech snad všechny české politické strany, protože to vypadá hezky: jako rozšíření demokracie, jako zvětšení vlivu lidu na chod státu; a hezký bod programu je to zvláště poté, co jsme u několika předchozích voleb byli svědky výjevů jako z nějaké hodně rozverné kriminální komedie... Ovšem ukazuje se, že co se politikům líbí jako ozdoba volebního programu, se jim už méně líbí ve skutečnosti. „Prosím vás,“ řekl mi před časem jeden politik, „dovedete si představit, kdo by se taky mohl stát prezidentem republiky, kdybychom nechali volit lidi? Třeba Karel Gott nebo Vladimír Železný? To by se vám líbilo?“ A tak se to řešilo tak, že ačkoliv všichni byli pro přímou volbu, každý konkrétní návrh na příslušnou změnu ústavy byl zamítnut kvůli nějakým odchylkám od toho, co si ta anebo ona strana přála – nejčastěji ve věci pravomocí anebo způsobu volby hlavy státu. Takže to všichni jako chtěli, a nebylo stále nic. Zdá se ovšem, že tento „vychytralý“ postup je již vyčerpán, potenciál trapnosti, který je v něm obsažen, již není možné dále natahovat – a tak se, zdá se to aspoň, dnes strany dohodnou. Prezidentská přímá volba je už mezitím samozřejmostí i v sousedních zemních, v Rakousku jako na Slovensku – a nic se nestalo: žádný Jožo Ráž ani Niki Lauda se do čela státu nedostali...

Česko přitom nepatří k zemím s prezidentským systémem, který je v Evropě hodně zvláštní, má jej mezi evropskými demokraciemi vlastně jen Francie; z hlediska demokracie tak není ve skutečnosti příliš podstatné, jak se prezident volí v zemích, kde má reálné pravomoci jen velmi, velmi omezené (a často přímo volení prezidenti, když si porovnáme evropské ústavy, mají ještě méně „moci“ než ti volení nepřímo). Prezident je ve většině demokratických zemí spíše jen jakýsi „nóbl“ státní notář – jmenuje ministry, ale jen tehdy a takové, jak mu je navrhne premiér (nanejvýš může, jako vrchol své vlastní pravomoci, jmenování o nějaký den či týden zdržet); je jasné, že takovouto ceremoniální funkci může lépe vykonávat král, jako postava daleko symboličtější, ale dědičné hlavy státu si zachovala jen asi desítka evropských zemí. U nás je funkce prezidenta velmi tradiční a v povědomí lidí silná, ale v několika balkánských zemích, kde krále svrhl až nástup komunismu, byla po pádu komunistických diktatur ve hře i možnost obnovy monarchie; ukázalo se však, že s královstvím je to jako jako s rozbitou křišťálovou vázou: dokud je na svém místě, dozajista zdobí – ale jakmile se jednou rozbije, znovu slepit se už vlastně nedá nedá, slepovaná váza, to bylo ještě horší než prázdné místo bez ní... Ovšem i v Česku existuje politická strana, jakkoli neparlamentní, která má v programu návrat krále; a Maďarsko učinilo nedávno velmi zvláštní krok, když z názvu státu odstranilo slovo republika (kötzarsaság), a ponechalo v názvu jen prosté Maďarsko (Magyarország); království tím sice obnoveno nebylo, ale kontinuita s ním posílena byla, to ano.