Při více než osmdesátiprocentní voličské účasti ve druhém kole prezidentských voleb ve Francii získala dosavadní hlava státu Nicolas Sarkozy 48,3 % hlasů a jeho vyzyvatel Francois Hollande 51,67 %; Sarkozy už výsledek uznal, protivníkovi pogratuloval. Ještě v průběhu května převezme Hollande klíče od Elysejského paláce. Socialisté slaví a jásají na náměstích a říkají, že teď už bude dobře, pravicoví voliči naopak smutní a říkají, že bude zle; nikdo však nedemonstruje na ulicích proti volebním výsledkům a manipulacím, výsledky nikdo nezpochybňuje – i kdyby zpochybňoval, klidně může, nikdo mu za to neublíží. Dnes se ujímá moskevského Kremlu Vladimir Putin; při včerejších demonstracích v Moskvě ruská policie zatkla na 450 lidí lidí a protestující zbila a chemickými prostředky donutila k usedavému pláči, k němuž, jak myslím, i tak neměli daleko... Až se poprvé změní vládce Kremlu nikoli proto, že by sám skončil pro únavu, ani proto, že si vyhlédl nástupce či „místodržícího“, ale přesto, že dál vládnout sice chtěl, ale jeho protivník byl úspěšnější – teprve pak bude v Rusku demokracie; já se toho zcela určitě nedožiju.

Jen se podívejte, radují se čeští sociální demokraté, nejdřív Slovensko, potom Dánsko a teď Francie. Strany demokratické levice všude v Evropě vítězí, už končí plošné škrty, nastávají prorůstová opatření a s nimi blahobyt a konec krize. Jak jednoduché. Zapomínají přitom na to, že krátkodobá prorůstová opatření mohou vlády dělat snadno, a dělají je i pravicové vlády, vzpomeňme jenom na šrotovné Angely Merkelové (a po ní dalších vlád). Ovšem pokud se podporuje výroba zadlužováním, je třeba opatrnosti; dluh není majetek, vypůjčené peníze nejsou skutečné peníze a krátkodobý uměle vyhnaný růst je z dlouhodobého hlediska brzda.

A sociální demokraté, jásají-li teď nad vítězstvím levice v Francii, zapomínají i na to, že v Řecku také byly včera (v neděli 6. května 2012) volby – a socialisté tam vesele prohráli. Prohráli ovšem nikoli s řeckou demokratickou pravicí, ale spolu s ní; ovšem byli to socialisté, kteří, pokud v nejposlednější době vládli, škrtali jen což. Ale pořád málo, protože v předchozím období se řecké vlády zadlužovaly, rozhazovaly peníze plnými hrstmi... Tak se dospěje do bodu, kdy už nic jiného než plošné škrty nezbývá – a jedinou „alternativou“ by bylo celoplošné násilí; však také v Řecku mohutně posilovali extrémní levičáci i pravičáci, i když (ještě?) nevyhráli – a jak to vypadá, i kdyby se obě velké řecké demokratické strany spojily, nebudou mít dost hlasů na sestavení vlády. Ovšem v Řecku je uzákoněn bonus, dodatek mandátů pro vítěze, takže ještě uvidíme. Francouzský vítěz Francois Hollande také v předvolební kampani prohlašoval finanční trhy za svého nepřítele, tím se podobá extremistům. Ale říkám si, že kdyby to myslel vážně, nebude to tak hlasitě říkat, ale nevím, třeba s velkými finančníky skutečně není v zákulisí domluvený, třeba je doopravdy nějak poškodí, jak oni nechtějí... Ovšem i pro Francoise Hollanda platí, že v demokracii je možné s finančním kapitálem vyjednávat, ale není možné jej porazit, protože, přes jeho zločiny a chyby, žijeme ve finanční společnosti – a ohrožení stability finančních trhů je ohrožení normálního fungování společnosti. Alternativou by bylo jen komunistické nebo fašistické násilí a to je, jak napsal ve své encyklice Centesimus annus papež Jan Pavel II. už v roce 1991, „lék horší než nemoc sama“.