Toto je dotaz e-mailem z http://www.sklenenykostel.net/j15/ od uživatele: Vít Pělucha 

Pane Schildberger, posílám příběh, který jsme prožili před čtyřmi lety. Zvažte prosím, zda je vhodný – je to dost dlouhé – na stránky Skleněného kostela.
S úctou
Vít Pělucha



Bylo to ve čtvrtek večer. Náš osmiletý syn Honza přijel vlakem domů z nedalekého města. Slyšel jsem jej na chodbě a s ním ještě nějaké další hlasy. Šel jsem přivítat příchozí. Na verandě byl kromě něj ještě jeho o dva roky starší kamarád se svou maminkou. A povyprávěl nám následující. „Čekali jsme na nádraží na vlak, bylo tam více lidí a také cikáni. Váš syn se na jednoho z nich, který se jmenuje Mário, obrátil a řekl mu: „Ty p... černá!“ Vtom se tam objevila Máriova maminka a byla nazlobená. Zrovna přijížděl vlak, tak jsem Honzovi řekl, ať nastoupí, a cikánské mamince jsem pověděl, že Honza není špatný kluk a že promluvím s jeho rodiči a oni už mu své řeknou.“

Poděkovali jsme mu s manželkou za sdělení, za jeho velmi hezký a statečný vstup do situace a rozloučili se. Pak jsme se obrátili na našeho syna a zeptali se, proč tak škaredě tomu cikánskému chlapci nadával. Jeho odpověď byla: „Já jsem to neřekl.“ Tak jsme s manželkou mlčky stáli na chodbě, zatímco se Honza vytratil do pokojíku. Byli jsme nešťastní, smutní. Řekl jsem manželce, že vidím jako řešení sednout do auta, najít tu cikánskou rodinu a poprosit za odpuštění. „Představ si, že třeba naší dceři někdo takto vynadá, jak to bude bolet ji a nás.“ „Vždyť vás tam ještě zmlátí,“ bála se manželka. Připustil jsem to a řekl, že by to byla pochopitelná reakce. „Víš, to možná bude zaplacení za to, jak nadával náš Honzík,“ uzavřel jsem krátký hovor.

Když jsem přišel do dětského pokoje, syn již seděl na posteli a oblékal si pyžamo. „Honzo, pojď, obleč si školní věci, pojedeme do města.“ „A proč, tati, já už chci spát...“ „Půjdeme najít rodinu, kde bydlí Mário, a omluvíme se jim.“ „Ale já jsem to neříkal, já nikde nepojedu, co když mne cikáni zbijí.“ Pláč doplňoval jeho nesouhlasný postoj. „Neboj se, kdyby tě chtěl někdo uhodit, postavím se před tebe a ty ránu nedostaneš...“ Chlapec plakal, nesouhlasil, ale oblékal se, takže za chvíli jsme byli připraveni k odjezdu. Nechal jsem doma peněženku, s sebou jsem si vzal jen doklady a mobil s navoleným číslem policie. Ve dveřích domu chlapec znovu začal plakat a přerývanými slovy říkal, jak se bojí. Maminka mu důrazně odvětila. „Uměls nadávat, teď buď statečný.“

Po cestě se mne Honzík zeptal: „Tati, můžu se tě držet za ruku?“ „To víš, že můžeš, a budu tě držet pevně,“ ujistil jsem ho. Během cesty jsem se znovu zeptal na tu situaci na nádraží s tím, že jsem chlapci trochu usnadnil odpověď. „Honzo, jak jste tam byli, tak ty jsi to neřekl, ale tobě ta slova jen tak vyjela z pusy,“ řekl jsem. Souhlasné přikyvování bylo pro mne potvrzením večerního příběhu...

Vystoupili jsme před starším domem, prvním z vytipovaných, kde mohla bydlet Máriova rodina. Ve spodních oknech jsme viděli cikánské obyvatele. Honza pevně uchopil mou ruku a šli jsme dovnitř. Dveře do potemnělé chodby byly dokořán otevřené, chlapec pevněji zmáčkl moji dlaň. Vystoupali jsme po točitých schodech a zaklepali na dveře bytu. „Dobrý večer, bydlí tady prosím Mário?“ „Ano, tady je,“ odvětila jeho maminka. Představil jsem sebe a syna a sdělil důvod naší návštěvy. Potom jsem poprosil o odpuštění maminku i jejího chlapce za nepěkná slova našeho Honzy. Ten pak se slzami v očích podal Máriovi ruku a poprosil za prominutí. „Mohu vám uvařit černou kávu?“ zeptala se mne neočekávaně starší cikánka s antracitově černými vlasy spletenými do dvou dlouhých copů, oblečená v černé šatové zástěře, asi Máriova babička. A jeho děd, starší jednooký cikán, mne vybídl, ať se posadím. A tak jsem pil kávu v útulném jednoduchém obydlí před několika okamžiky ještě naprosto cizí romské rodiny. Začal hovor, při kterém starší cikán velmi moudře pohovořil o situaci, o navádění dětí mezi sebou ke špatnostem. Byl to dobrý čas, který jsem mohl prožít uprostřed cikánské rodiny. Odcházeli jsme domů a já jsem byl vděčný za novou zkušenost.

Večer mi pak dospělý syn vyprávěl, jak v obchodě sousedícím s jeho firmou kradly dvě bílé maminky, již po několikáté, a jak je zajistila policie. A takové to přitom byly prý sympatické paní...