V televizi za mými zády, tvoře takzvaný background, hovoří jakýsi odborník při příležitosti udělování Sacharovových cen aktivistům takzvaného arabského jara, k němuž se chystá Evropský parlament. Nevyprchala už euforie z arabského jara, ptá se moderátor, nepřevažují už dnes spíše obavy z posílení islámského fundamentalismu? Odborník odpovídá, z toho, že mnozí Egypťané nejsou nadšení z toho, že že jim po plážích prohánějí ženy v bikinách, neplyne, že by si nepřáli žít v lidsky důstojných podmínkách s lidskými právy. Říká to zamračeně (nevidím na něj, mám ho za zády, aby mě až zas tak nerušil při psaní, ale z jeho hlasu ÚPLNĚ JEDNOZNAČNĚ plyne, že je zamračený). A já s ním naprosto souhlasím. Nejde totiž o plavky, to není téma, nemám nic proti plavkám ze dvou dílů – právě naopak. Já už jsem se narodil do společnosti, která takové koupací oblečení považuje za cosi naprosto samozřejmého. (Ale ještě pro postavy v Kunderově hře Majitelé klíčů, která se odehrává za druhé světové války, jsou dvoudílné plavky BEZMÁLA MORÁLNÍ TÉMA...) A co víc: jsem současníkem vývoje, který považuje bikiny za cosi až prudérního – dnes by bylo ve velké části Evropy vítězství cudnosti, kdyby se k nim ženy vrátily – ale chápu zamračená slova arabisty jako symbol, symbol postupující ztráty JAKÉHOKOLIV STUDU v naší části světa... No, zase jednou jsem se rozepsal o tématu, o kterém jsem psát nechtěl...

Dnes je středa; ráno jsem prohledal maily, došlou poštu za několik dní, ale NIKDO MI NEPOSLAL ŽÁDNÝ ČLÁNEK pro Skleněný kostel; to je trestuhodné! Z toho plyne, že budu muset zas něco napsat sám: ale za poslední hodně dlouhou dobu je právě dnes ten den, kdy mám tu vůbec nejmenší inspiraci, konspiraci i respiraci.

Můj milý deníčku! Takže mám pro tebe po ránu jedno překvapení, zajímavou zprávu: nic se nestalo, nic zajímavého jsem neprožil. Že tomu snad ani nevěříš? No. Něco se najde... I když... V neděli jsem s přáteli navštívil poutní kostel ve Vranově u Brna, a to dokonce nikoli k modlitbě, nýbrž NA KONCERT, věřil bys tomu? Je to tak... Hudba byla krásná, sopranistka zpívala nádherně (je něco krásnějšího než dokonalý soprán? říkal jsem si – ale příště si budu možná u jiné hudby říkat něco jiného...). Zato recitované verše Václava Renče mne zklamaly: jak je to dávno, co jsem četl tu jeho Popelku nazaretskou – a líbila se mi? Teď se mi nelíbila vůbec: je to zbožné a rýmuje se to, jinak nic. Přeslazené, zručné a povrchní. A ani při svém životě v Nazaretě nebyla přece Panna Maria žádná Popelka, myslím... No, co ti mám povídat, milý deníčku, odešli jsme předčasně. V hospodě jsme si pak dali tatarský biftek.