Historka ze včerejška: stál na Masarykově třídě, dav plynoucí kolem sebe tiše třídě, starší muž s kufrem, dokořán otevřeným, v němž měl takové ty dřevěné holubičky s pery v ocasu z tenkých dřívek, jak bývají někdy k mání v prodejnách s lidovými výrobky. U toho nápis: NAŠE ČESKÁ HOLUBIČKA – SYMBOL LÁSKY, BOHATSTVÍ A ŠTĚSTÍ – CENA 140 KČ (anebo podobně). To mě, přiznám se, i když mi to neslouží ke cti, dost naštvalo. Ta holubička byla přece v první řadě symbol Ducha Svatého, to neví? „Ta holubička byla přece v první řadě symbol Ducha Svatého,“ říkám mu (hodně) nahlas. Zatvářil se hodně nechápavě, asi tak, jako bych mu řekl, že holubička byla symbolem há tři pé ó čtyři. To mě, přiznám se, naštvalo ještě víc. (Byl jsem ten den asi trochu podrážděný.) „Spadla Madla do zdymadla,“ říkám mu, hlasitě. (Kolemjdoucí se ohlíželi, informace je, zdá se, něčím zaujala.) Ale prodavač dřevěných holubiček se zatvářil znovu, a znovu úplně stejně nechápavě. Honem, honem jsem se začal omlouvat: „Promiňte, prosím. Nechci na vás křičet. A platí to první, to s Duchem Svatým...“
Sledoval jsem pak večer před půlnocí pořad Před půlnocí, hovořila v něm dokumentaristka Helena Třeštíková, známá svými časosběrnými dokumenty. A kromě jiného se zmínila, že v jednom filmu potřebovala nějaký jednotící prvek, a tím byla podle ní televizní obrazovka, „všudypřítomné Boží oko naší doby“, tak řekla, docela klidně. To neví, že i v naší době je tady pár procent lidí, pro které Boží oko je stále Boží oko – a ne televizní obrazovka?
A také řekla, že spojovacím momentem jejího časosběrného snímku byl Karel Gott, „jedna z mála jistot naší doby...“. Bez komentáře. (Ale nejhorší je, že je to pravda: všeho do času – Dubček i Husák, Havel i Zeman – Karel Gott na věky...)
Lidé snad ještě občas (alespoň v některých krajích) vědí, že my, věřící, existujeme, ale nemají ve skutečnosti ani tušení, v co věříme a co vyznáváme. Že existuje Bůh a že papež je neomylný? Vědí o naší víře ještě něco? Ale možná by chtěli slyšet naše svědectví, aspoň někteří, ale my jsme (už z časů totality) dobře naučení, jak o víře nemluvit (to je přece cosi nesmírně soukromého – katakomby v duši!), a když mluvit, tak přesně tak, abychom neprovokovali, a tedy nezaujali, tedy nesvědčili...
Mám strach, když domyslím, co taková neznalost, co naše nepřítomnost znamená: je to pro nás nebezpečné žít ve společnosti, která o nás takhle dokonale nic neví!!! (Psal o tom nedávno na jednom internetovém serveru moc zajímavým způsobem i Marek Orko Vácha, ale ten mluvil především o kněžích – přitom v případě kněží je řešení snadné: i lidé, kteří říkají, že v životě neviděli kněze, ho totiž určitě už někdy viděli, jen neměli tušení, že je to kněz; stačilo by tedy, aby se kněží vrátili k důslednému nošení kolárku i na veřejnosti, ne jenom v katedrálách...)
Všichni si hned teď dejme, vážení čtenáři Skleněného kostela, adventní závazek, že každý z nás aspoň jednomu člověku, jenž to o nás ještě neví, ale měl by to vědět (šéf, kolega, soused ze stejné chodby v paneláku) řekneme, že věříme v Ducha Svatého, třetí osobu Boží a že v Betlémě na seně se narodil nejen člověk, ale i Bůh, obojí v jedné osobě. Že Boží milosti je ke spasení nezbytně třeba...