1.

Prosincové ráno. Mrzne, jinovatkou pokrytý povrch nouzovské pěšiny křupe pod nohama. Pode mnou leží Senomaty, hlavní sídlo našeho městyse. Lidé se probouzí, stoupá kouř z komínů. Holé větve stromů přestaly bránit pěknému výhledu na kostel sv. Štěpána obehnaný hřbitovní zdí. Na východě se rýsují věže nedalekého královského města. Míjím hlubokou, v našem kraji běžnou erozní strž osázenou akáty, které zpevňují její příkré stěny. Nektaru pro oblíbený med dávají pomálu. Rostou totiž na Rakovnicku, ve středních Čechách.

Ještě nedávno bych uvedl, že první doklad o existenci Senomat pochází z roku 1233. Významný nález dvou denárů, učiněný koncem listopadu letošního roku, posunul toto datum do roku 1147, doby knížete Vladislava II.

Senomaty se již za vlády Jana Lucemburského staly městečkem, které v jistých historických epochách nedalekému Rakovníku hospodářsky konkurovalo. První stránky obecní kroniky, psané na sklonku 19. století, jsou plné stížností na rakovnické radní a stesků nad prohranými spory. I tenkrát platilo, že se větší a bohatší město zpravidla prosadilo na úkor menšího souseda. Názorným příkladem je konec senomatského pivovaru, který v roce 1890 zakoupili rakovničtí jenom proto, aby mohli nepříjemnému konkurentu rakovnického Bakaláře zakroutit krkem.

Městečku, ležícímu v nivě Rakovnického potoka, se nevyhnuly ničivé povodně ani válečná běsnění. Několikrát, naposledy během třicetileté války, viselo jeho zachování na pověstném vlásku. Snad výhodná poloha nebo vyklučená pole se zasloužily o to, že opuštěné městečko našlo vždy nové obyvatele. K poslednímu rozsáhlému osídlení došlo kolem roku 1720. Z této doby vyrůstají kořeny nejstarších rodů žijících v Senomatech. Sutnerů, Rybů, Ryvolů, Kotků, Holých. Senomaty osídlil český živel. Na rozdíl od nedalekých Sudet.

Historie zanechala v Senomatech gotický kostel svatého Vavřince (první zmínka z roku 1310), barokní kostel svatého Štěpána, dřevěnou barokní zvonici, smírčí kříž a barokní sochy svatého Judy Tadeáše a svatého Prokopa. Kolekci pamětihodností doplňuje čerstvě zrekonstruované roubené stavení z první poloviny století devatenáctého.

Senomaty, ke kterým se časem připojily obce Nouzov a Hostokryje spolu s osadou Brant, jsou dnes dynamicky rostoucím městečkem, těžícím z výhodné polohy v blízkosti okresního města.  Bývalé chalupy se proměňují v rodinné domy, čile se staví. Od přelomu tisíciletí vzrostl počet obyvatel o čtvrtinu.

Po zjevném porevolučním útlumu vzrůstá zájem o společenské dění a spolkovou činnost zvláště. Navštívit můžete sedm plesů, posvícenskou zábavu nebo staročeské máje. Při požáru nebo jiné svízeli vám pomůže obnovený hasičský sbor. Na ulici potkáte myslivce vyrážející na poslední leč, při tradičním masopustu vás přivítají krojované členky Klubu seniorů. V akci můžete sledovat sportovní střelce, tenisty nebo fotbalisty. A výčet tím zdaleka nekončí.

Opravdu velké překvapení vás čeká 28. října u pomníků padlých ve světových válkách. Zde zaručeně narazíte na uniformovanou, perkusními zbraněmi vyzbrojenou Gardu městyse Senomaty. Po vzoru měšťanských ostrostřeleckých sborů byla založena v roce 2007 a má dnes osm příslušníků připravených bránit čest a samostatnost městyse.

Městečko má všechny předpoklady být krásným a klidným místem pro život. Zasazeno uprostřed jednoho z nejkrásnějších a přírodně nejzachovalejších koutů středních Čech, ušetřeno alespoň některých společenských otřesů posledních desetiletí. Položeno na dohled okresního města, na dosah ku Praze.

Je-li však pravdou, že prvotní zárukou společenské harmonie a prosperity je náležitá duchovní a mravní úroveň obyvatel, a teprve v řadě druhé materiální podmínky, pak se nám naskýtá jiný obraz.

Na nárůstu počtu obyvatel se rozhodující měrou podílí migrace. Porodnost, přes nástup silných ročníků do období plodnosti, zajišťuje sotva vyrovnanou bilanci narození a úmrtí. Již krátkodobý výhled do nejbližších let svědčí o nadcházející negativní bilanci. A obec bez lidí? To je jen pár prázdných ulic, kterými vítr prohání spadané listí.

Po léta klesá ochota vytvářet pevné rodinné vazby a mít děti (tři děti v rodině jsou velkou výjimkou).  Z poměrně vysokého počtu nezaměstnaných nejeví polovina o práci zájem a pokouší se přežívat na různých formách sociální podpory. Mnozí mladí lidé jsou vykořeněni. Bez ideálů, bez smysluplné životní perspektivy.

Kulturní a společenské dění v obci, snaha o obnovení tradic, vytváření prostoru pro setkávání občanů a generací jsou trvalým bojem s přesně opačným působením médií, všemi způsoby vnucovaným, ohlupujícím pragmatismem, sobectvím a etickým relativismem.   

V tomto zápase, jakkoli to nemusí být na první pohled zřejmé a bez ohledu na to, je-li si to společnost ochotna připustit, hraje klíčovou roli religiozita obyvatel. 

Postavíte-li se do středu náměstí Karla Buriana, pojmenovaného po světovém pěvci, který v roce 1924 v Senomatech skonal, budete stát přibližně ve středu městyse, středu rakovnického okresu a také v centru oblasti, která je po Mostecku nejméně religiózním regionem Čech, Evropy a s výjimkou Severní Koreje a podobných destinací dost možná celého světa.

Velmi by se mýlil ten, kdo by chtěl uvedený stav připisovat jen a pouze období komunismu. 
Důvody, proč Rakovnicko na Boha téměř zapomnělo, je třeba hledat dávno před světovou válkou.

Velmi ilustrující jsou některé zápisy v senomatské kronice:

1. V zápisu z roku 1920 čteme, že na náměstí před statkem u Hamouzů – Růženy Vostré, vdovy, stála na hranolovitém kamenném podstavci nevzhledná, ubohá socha z pískovce, jež měla představovati Jana z Nepomuku.
V roce 1919 ji v noci nějací rozpustilci z podstavce shodili a rozbili.
Podstavec dosud tam stojí, neodklizen, neboť není naděje, že by někdo novou sochu svatému nesvatému svým nákladem dal postaviti.
2. Zvláště aktivní Svaz československých žen dosáhl kolem roku 1925 toho, že byla zrušena Svatovavřinecká pouť a nahrazena poutí na výročí upálení Jana Husa.
Poté, co část sedláků odmítla změnu přijmout a dala čeledi na sv. Vavřince volno, požadoval svaz rázný zákrok radnice proti rozvracečům a zrádcům národních idejí.
Předvídatelným důsledkem této novoty bylo, že se pouť před pětadvaceti lety přestala slavit úplně.
3. Kronika uvádí, že mnoho žen ve dvacátých letech docházelo do kostela tajně, bez vědomí svých mužů.
Muži, organizovaní v Sokole, pořádali na náměstí tábory lidu, při nichž hořela vatra v upomínku Husova upálení a kázali kněží rodící se Církve československé.
Na katolickém panu faráři a zbylých katolících, kteří se ocitli v menšině, nezůstala zpravila nit suchá.
4. Z některých zápisů čtenáře mrazí. Svou dikcí a nenávistným zápalem velmi připomínají nám všem dobře známé komunistické běsnění proti kulakům, věřícím, nespolupracující inteligenci apod.
V čele táborů lidu stáli největší statkáři a sedláci. Bylo by zajímavé jim položit otázku, zda si při svém vyhánění z gruntů a šikanování od nových mocipánů o dvacet let později podobnosti oněch projevů povšimli. Odpovědi se už nedočkáme.

Kronika rozvádí důvody, které k nevraživosti vůči všemu katolickému vedly. Spojení trůnu a oltáře v habsburské monarchii, formalismus v církevním životě, nucené zpovědi dětí v hodinách náboženství, nezřízený život některých farářů. Zajímavé je, že samotného Boha se kritika netýkala. Na něco takového lidé nebyli připraveni. Vinna byla církev, instituce. Přesto již tenkrát mnozí lidé víru opouštěli.
 
Demokratický charakter první republiky zabránil tomu, aby vlna nenávisti ke všemu katolickému prorazila pomyslnou hráz osobní svobody a ochrany drženého majetku.
Avšak negativní postoj a celá plejáda předsudků zapustily hluboké kořeny, na kterých se komunistické rouby zvlášť dobře ujímaly.

Jaká je situace dnes?

Senomaty jsou součástí farnosti Navštívení Panny Marie v Petrovicích u Rakovníka.
Farnost spravuje území jedné pětiny okresu Rakovník, na němž se nachází přibližně 30 obcí s 8000 obyvateli. Vlastní cca 26 kostelů a kaplí a tvoří ji přibližně tři desítky praktikujících katolíků. V samotných Senomatech sedm z více než jednoho tisíce obyvatel. Po příslušnících dalších křesťanských církví není vidu ani slechu.

Bůh se z řeči a myšlení lidí téměř vytratil. Čas odvál vzdor a hněv, posměšek nahradil proklamovaný nezájem. Ale také touha po dobru, stesk po skutečné autoritě, intuitivní respekt k životní moudrosti. 

Další kousek české kotliny čeká na nové misionáře.