Přesto není proč malomyslnět. Z faktu, že výsledky censu se začínají blížit realitě, může být nešťastný leda ten, kdo realitu vidět odmítá.

Skutečnost, že téměr pět milionů našich spoluobčanů kolonku „náboženství“ vůbec nevyplnilo, sice výsledky censu do jisté míry relativizuje, ale předpokládat, že právě v množině těchto pěti milionů je možná stejný počet sympatizantů katolické církve, jaký se otevřeně ke své konfesi přihlásil, to prostě nelze. Nic naplat, zdá se být nepochybné, že oslabování sounáležitosti českého národa s katolickou církví se stále větší dynamikou pokračuje.

Při pohledu na výsledky sčítání v jednotlivých krajích můžeme konstatovat, že pokles je plošný a nezastavil se před žádným regionem. Ty „zbožnější“ nevyjímaje.
 
Přesto jsou rozdíly mnohdy značné. Na jednom pólu stojí Zlínský kraj s 24,4 % občanů hlásících se při sčítání lidu ke katolické církvi, následovaný Vysočinou (19,2 %) a Jihomoravským krajem (17 %). Na druhém pólu je Ústecký kraj (2,8 %), dále Karlovarský (3,8 %) a Liberecký (3,9 %). Vezmeme-li v úvahu, že se nejedná o výsledky sčítání účastníků bohoslužeb, ale o součet jejich účastníků s projevy pouhé platonické sympatie k církvi, pak budeme hovořit o velkém štěstí, když při procházce Ústím nad Labem nebo Děčínem na křesťana narazíme.

Můžeme se pokoušet výsledky sčítání zlehčovat, můžeme zavírat oči před každodenní realitou, ale ta uvedené výsledky potvrzuje. Zavíráním očí možná jen na nějaký čas oddálíme o to tvrdší procitnutí.

Proč si raděj nepřiznat, že si s uvedeným trendem nevíme rady? Může-li papež otevřeně říci, že se víra ve starých kulturních národech vytrácí, a dokonce ustavit papežskou radu pro novou evangelizaci, proč bychom se měli tvářit, že u nás se nic neděje? Proč si otevřeně a s náležitou pokorou nepřiznáme, biskupy počínaje a posledním laikem konče, že čelíme výzvám, na které se zdáme být nepřipraveni? Proč nevyznat, že odvěký Nepřítel tahá z rukávu jeden trumf za druhým a vnucuje celé společnosti svá falešná herní pravidla?

Nedávno jsem četl rozhovor s představitelem laického katolického hnutí ve Francii, který velmi otevřeným a osvobozujícím způsobem přiznal, že všechny kulturní, politické a společenské bitvy v posledním století katolíci ve Francii prohráli. Ale že to nemá nic společného s trvajícím nasazením a důvěrou v Krista.

Věřím, že naši biskupové se výsledky sčítání budou zabývat a vyvodí z nich pro pastoraci a působení církve patřičné závěry. Věřím, že daleko důležitější než statistická data je hloubka a opravdovost těch, kteří církev v České republice opravdu tvoří. A přijímám dnešní situaci jako součást Božího plánu s Českem, jehož průběh, prostředky a cíle mohu snad trochu tušit, ale v žádném případě dohlédnout.