Dnes, 18. prosince 2011 zemřel ve věku 75 let VÁCLAV HAVEL; český spisovatel, významný a po celém světě uváděný dramatik, čtený a respektovaný esejista, držitel dlouhé řady vyznamenání a čestných doktorátů, hlavní autor textu a jedna z opor působení Charty 77, klíčová postava přechodu naší země ze „snadné“ diktatury k nesnadné svobodě, poslední prezident Československa a první prezident České republiky – oblíbený hromosvod všech demagogů zprava jako zleva, muž, o kterém lze bez nadsázky říci, že byl po celá desetiletí svědomím národa a státu.
Jeho odchod v době, kdy se naše země kymácí v přiznané ekonomické, ale i – částečně nepřiznávané – morální krizi, v sobě nese cosi varovně symbolického. Lidé, kteří se narodí v příštím roce, už budou tvořit generaci PO Václavu Havlovi.
Mohu říci, že zprávou o jeho odchodu jsem hluboce zasažen a dojat a nejsem příliš schopen hrát si na „objektivní hodnocení“... V mysli se mi vybavují texty, které jsem o Václavu Havlovi jako novinář a publicista napsal, v hlavě mi v tuto chvíli vytane několik krátkých okamžiků, kdy jsem se s Václavem Havlem setkal tváří v tvář, jeho odpověď na moji nepříjemnou otázku při tiskové konferenci nebo stisk ruky v kavárně Slavia, když nás vzájemně představoval Ivo Mathé... Ale ještě více a silněji se mi v mysli zpřítomňuje Václav Havel jako autor. Vidím hustou sněhovou vánici, kdy není vidět na krok, a Nerudovu ulici v Hradci Králové, kde jsem tehdy žil, vidím, jak se z bílé tmy vynořuje dámské jízdní kolo a na něm postava v dlouhém černém kabátě, s bílými vlasy, pan farář Nevtípil, který jede (i v zimě na kole) z Pražského Předměstí do své druhé farnosti, do Kuklen. „Havel, Moc bezmocných, vynikající!“ volá na mě. A ihned šlápne do pedálů, neví, jak v té vánici dojede, tak spěchá. „Vynikající,“ volám za ním do tmy. Nebylo třeba dalších slov, ten pocit, že někdo konečně pojmenoval ten nepojmenovatelný pocit dusna a lži a zmaru, ve kterém jsme žili, jsme měli společný. Za nic bych si tehdy nenechal ujít další pokračování četby na pokračování z tohoto pro mne jinak nedostupného textu na Hlasu Ameriky... A někdy koncem 80. let mne to v jedné debatě s přáteli (vybavuji si přesně s kým a kde) poprvé napadlo a řekl jsem nahlas: „A až to praskne – byl by Havel dobrý prezident...“ Nemyslel jsem to vážně, popravdě řečeno, jen jako provokaci. Myslel jsem si, že by byl Havel dobrý prezident, nevěřil jsem ale, že bych se mohl dožít konce komunismu.
Momentů, před listopadem 1989 i po něm, kdy Václav Havel přesně pojmenoval, co bylo třeba říci, je mnoho; snad se k některým z nich ještě někdy vrátím...
Odpočinutí věčné dej mu, o Pane, a světlo věčné ať mu svítí.
Requiescat in pace.