Vcelku překvapeně jsem uprostřed gotických sloupů pozorovala, že podobný nápad mělo víc lidí. Otevřenými dveřmi do chrámu svatého Jakuba zavítalo hned několik návštěvníků. Většinou na nich bylo poznat, že do kostelů pravidelně nechodí. Mé oko detektiva tak usoudilo především ze skutečnosti, že po příchodu nezamířili ke kropence, ale zvědavě zvedli hlavu a zrak zaměřili na mohutné klenby. Takto jsem zahlédla dvě ženy středního věku, jednu mladou rodinu a skupinu pěti asi osmnáctiletých mladíků v doprovodu jedné slečny. Tato výprava mě zaujala nejvíce. Přece jenom není obvyklé, aby teenageři ve svém volném čase jen tak vyrazili na prohlídku kostela. Tito vypadali, že je hrob Ludvíka Raduita de Souchese opravdu zajímá. O tom, co mohli kolem sebe vidět, živě diskutovali.

Podobně živou diskusi vedla také mladá rodina. Když dospěla ke krásné soše prosté a přitom jemné mladé ženy s příjemným výrazem, totiž k soše Panny Marie na bočním oltáři, děvčátko se bezelstně zeptalo maminky: „To je princezna?“ V tu chvíli mi hlavou bleskla známá replika z filmu Mrazík: „Ne princezna. Královna!“ Než jsem ji ale i s patřičnou intonací vyslovila, ta, k níž směřoval dotaz, odpověděla: „Ne, to je maminka Ježíška.“ Bylo to kouzelné.

A tak si říkám, jak je dobře, když jsou kostely otevřené. Pravda, nese to s sebou jistá rizika, což už i u svatého Jakuba nejednou poznali. Ale když pak člověk vidí, že lidé mířící na předvánoční trhy na chvíli obrátí své kroky, vejdou do chrámu a nechají se prostoupit pokojem, říká si, že to za to stojí.