Mozaika. Zimní dny. Ráno již vstupuji na zasněžený chodník. 05.57 odjíždí tramvaj ze stanice Heinrichova (někdy ji stihnu, někdy ne). Něco po šesté začíná modlitba růžence v kostele Svaté rodiny. Jsem rád, podaří-li se mi dorazit včas. Po růženci přecházím do kostela svatého Tomáše. Při mši svaté tu sedí přede mnou většinou můj známý, absolvent Stanfordské univerzity. Když přijdu, usmějeme se na sebe. S košíčkem tu chodí někdy vybírat významný malíř a architekt, autor několika kostelů, a jindy zase inženýr,  jehož prací je,  že navrhuje různá technická řešení na zakázky německých automobilek – a jindy zas vybírá někdo jiný, jak má kdo službu. Jen žádná hra na celebrity. Jen žádné měření podle významnosti!

Včera jsem s kamarádem vyrazil na koncertní provedení opery Norma od Vincenza Belliniho. První brněnské uvedení po více než stu letech. 19.30, Wannieck Gallery. Těšil jsem se celý den. Večer jsem si vzal bílou košili a nejlepší kravatu. A před koncertem jsme se stavili na večeři, na pizzu ve zcela přeplněné Vaňkovce. Ale pak se ukázalo, že jsme se dostavili jako jediní dva diváci – všichni ostatní si přečetli na internetu, že se Norma ruší... „Moc se vám omlouváme, koncert se nekoná; vstupenky můžete vrátit, kde jste si je zakoupili,“ říkala nám pracovnice filharmonie, stojící před zcela zhasnutým vchodem a čekající, jestli nějaký pito- chci říci nějaký nešťastník přece jen nedorazí... „Ne, kvůli panu Havlovi ne – onemocněla hlavní sólistka...“ Náhradní představení prý nebude. Ale příští Normu prý snad uvedou přece jen dřív než za století...

Jdeme pak pěšky městem a hledáme tu nejvhodnější restauraci: nekuřáckou, příjemnou... Nakonec cosi najdeme, objednáváme si svařené víno, já s citronem, a vykládáme si hlavně o ekonomice (já říkám, co mi říkali věcí znalí přátelé). Jsme vcelku optimističtí: osmanské Turecko také upadalo, a trvalo mu to několik set let, než se definitivně zhroutilo a muselo začít znova.