Je nad nulou, chvílemi velice drobně, sotva vnímatelně mží, dlažba je mokrá, obloha zamračená. Ačkoli je krátce po poledni, napadají mě verše Jaroslava Seiferta o jiné podobné události, které začínají: „To kalné ráno…“

 Stojím na Hradčanském náměstí a kolem mě je dav. Dav lidí všeho věku – ale nejvíc je mladých mužů, s copánkem nebo i s náušnicí. Se soustředěným výrazem v tváři. S hlubokým mírem v obličeji. Elita národa, napadne mě. Zesnulý i při svém pohřbu shromáždil kolem sebe slušné a odpovědné lidi. Nikdo se nikam necpe, nikdo netlačí. Nikdo se nebaví se sousedem, všichni tu poslouchají.

Jsem však na špatném místě, přišel jsem příliš pozdě. Není dobře slyšet, velkoplošnou obrazovku vidím v nepříjemném ostrém úhlu a všechno tu překrývá hukot přenosového vozu. (Když se podívám přes rameno, vidím monitory, na které hledí technici. Několik dalších záběrů k těm, které se promítají na obrazovce.)

Stojím a stání mě neunavuje. Myslím na zesnulého. Snažím se modlit.

To, co sleduji, je mše svatá – ale není to mše svatá; nikdo z lidí okolo mě to totiž jako mši svatou nevnímá. Je to dobré a potřebné zvěstování víry, modlitba za zesnulého, anebo použití nejposvátnějšího ke státnímu aktu? Myslím, že si přes to všechno, co cítím, a je to až jakýsi pocit trapnosti, jde daleko spíše o to první. Začal jsem odpovídat, ale zase jsem přestal: odpovídal jsem jako jediný, kromě mě v celém doslechu nikdo jiný na celebrantova slova nereagoval – a tak jsem měl pocit, že lidi ruším. Není to jejich vina, že neznají texty. Nejsou v kostele.V tichosti a zamyšleně přinášejí svoji oběť úcty zesnulému, obřad by mohl být jakýkoli.

 Chvílemi stále skoro nepatrně mží, dlažba se mírně leskne, lidé jsou slušní a zamyšlení, snažím modlit. Paní Dagmar Havlová přijímá tělo Páně, vidím to na obrazovce.

 Občas někdo odchází a dav se pokaždé rozestoupí, aby mohl projít, a pak se zase uzavře. Zdá se mi, že když se z obrazovky víc mluví o Bohu, odchází více lidí. Ale gró zůstává.

Byl jsem mnohokrát na mši svaté před kostelem, když uvnitř v kostele bylo plno, zejména na různých poutích. Ale zde není pouť, to není mše svatá, co prožívá zástup na náměstí; sem asi zástupy kněží rozdávat svaté přijímání nepůjdou. Budu muset jít k přijímání večer.

Když v závěru zaznějí „normální“ projevy, dav ožije. A občas i řečníkům tleská.

Kdo z nás ví, do jakých jdeme časů. Bože můj, svatý Václave, kníže náš, nedej zahynouti nám i budoucím. Amen.