To Dítě, dívej se na to Dítě, říká mi můj zpovědník. Snažím se na ně hledět...

To Dítě je v očích světa dítě. Bezbranné dítě, matkou a jejím manželem chtěné, ale v okolním světě nijak nevítané dítě, dítě, pro které není místo ani v jednom domě.

Dítě, jehož Otec si sám opatří společnost, jež oslaví jeho narození.

 Pastýři v Palestině v prvním století nebyli žádná elita společnosti; žádní navonění, nažehlení členové folklorního souboru se školenými hlasy a doprovodem absolventů konzervatoře. Pastuškové, jedli kašu z hrnka… Tvořili spodinu společnosti, lidé hrubí a nevzdělaní. Drsní lidé, schopní porvat se s vlky. Nechci je k nikomu z dnešní společnosti přirovnávat, ale srovnání, víme-li, že pastýři nebyli nic něžného & romantického, nás asi samo napadne. Jaký sbor utvořili společně s anděly? Takový, jaký budeme slyšet na věčnosti.

To Dítě, dívej se na to Dítě, řekl mi můj zpovědník.

To Dítě je v očích světa dítě. Bezbranné, od prvních okamžiků po porodu na životě ohrožené, na útěku, dítě apolitických politických uprchlíků, dítě imigrantů, dítě lidí bez prostředků v cizí zemi. Od mystiků, kterým Pán dal poznání svého dětství, víme (ale nemusíme tomu věřit, není to článek víry, ale já tomu věřím), že Panna Maria v Egyptě někdy nevěděla, co dá svému Dítěti ten den k jídlu…

 Dítě, dívej se na to Dítě…

Pokorné, tiché, bezmocné, všemohoucí, Ten, skrze něhož všechno je stvořeno a který se pro nás vzdal všeho.

Buďme jako to Dítě, nakolik můžeme.