Můj milý deníčku, na Štědrý den odpoledne jsme navštívili Cibulku. Tedy usedlost Cibulku a park okolo ní. Bylo to zajímavé, podívat jsem se tam chtěl už od dětství (kdy jsem na tento areál narazil v knížce o architektuře) – ale nikdy na to nějak nebyl čas.
Na dohled od pražské motolské nemocnice, taková menší zmenšenina zámeckého parku v Lednici – ze stejné doby a v podobném stylu: místo minaretu, který je v Lednici, stojí na Cibulce (příšerně zdevastovaný!) čínský pavilon – a lednickému Janohradu odpovídá také umělá hradní zřícenina, jen asi desetkrát menší: kamenná věž – ovšem s venkovním schodištěm, jaké by asi gotičtí obránci hradu nikdy nestavěli, a s romantickým kusem předhradí, dokonce vybaveným komickou empírovou bránou a sochou Herkula. Moc se mi to líbilo, mám rád architektonické kuriozity. Obešli jsme celý dosti rozsáhlý park a konstatovali, že ze všech tamních staveb a stavbiček je právě umělá hradní zřícenina nejzachovalejší...
Pod nohama nám chroupaly spousty žaludů. Protože celý park je osázen především duby – ovšem takovými, které vyvrátily známou pohádku Jana Wericha i báseň Františka Halase: je to asi nějaký jiný, cizokrajný druh dubu, jemuž listí opadává. Takže člověk vidí desítky a snad i stovky dubů – ale co je zvláštní, všechny jsou úplně holé a ani jeden z nich není Halasův „starý držgrešle“ a žádný „nešustí svými měďáky“; žádný není obalený béžovými listy, jež přes celou zimu čekají na jaro, na nové listí, aby pohádkový čert mohl prohrát svoji sázku: tady, v Praze na Cibulce by čert vyhrál. (Škoda, že Jan Werich se sem nikdy v zimě nevypravil!)
Mrzelo mně ovšem jenom, že tuto jistě velmi nákladnou oázu klidu a rekreace kousek od tehdejší Prahy, od jejích oper a koncertů si začátkem 19. století nevybudoval generál, ani úředník, ani velkostatkář (i když měl možná také kousek od toho všeho), nýbrž biskup. Pasovský biskup Leonard Linhart Thun-Hohenstein: všechny ty cestičky mezi stromy v silně svažitém terénu, po nichž třeba hodně ušel, ale nikdy se nezapotil, jak bylo jejich stoupání i klesání dobře promyšlené, vždy mírné a nenáročné... Ne: biskup by na takto drahou a hravou rekreaci takto daleko od své diecéze mít čas neměl, ani myšlenky; slíbil přece Kristu, že bude hlásat a šířit evangelium, nabídl mu svůj život... Pár takových biskupů plus průmyslová revoluce rovná se masový odpad od víry...
Na štědrovečerní večeři jsme přišli trochu se zpožděním: na večeři i pak na půlnoční mši svaté jsem byl letos u sester boromejek pod Petřínem: sestry večeřely spolu, my hosté v jedné z hovoren, celkem jsme byli tři.
Sestra, která se o nás starala při večeři, patřila ke skupině sester, jež pečovaly o Václava Havla; řeč se samozřejmě stočila i na poslední dny pana prezidenta. „Byl velmi trpělivý ve snášení bolesti a pozorný k lidem.“ Myslel na ochranku, aby měla něco z dobrého jídla, které se mu přiváželo, myslel na sestry, aby je ochranka každou neděli zavezla do města na mši svatou a zase zpátky. „A modlete se tam taky za mě, říkal nám vždycky, když jsme odjížděly,“ povídala nám sestra u večeře. Vždycky si také nechal udělat křížek na čelo. Havlova prezidentská ochranka využívala na Hrádečku domek, který si za komunismu postavila přímo proti Havlově chalupě StB. Lidé z ochranky říkali, že je to pro jejich práci úplně ideální stavba, řekla nám sestra u večeře na Štědrý večer. Ale nemluvili jsme jen o Václavu Havlovi, mluvili jsme i o lecčems jiném. (Stejně je zvláštní, říkal jsem si, jak se to vždy znovu potvrzuje: když dva dělají totéž, střeží Václava Havla – a střeží Václava Havla, je to skoro totéž, ale smysl je právě opačný; důležitý je vždycky úmysl a smysl.) Sestry chtěly pana prezidenta oslovit, aby přijal svátosti, ale smrt byla náhlá a nečekaná a přišla k němu dřív. „To, že jsme to nestihly, jsem oplakala,“ řekla nám sestra. Snad neprozrazuji příliš mnoho, když cituji toto svědectví...