V době státního smutku za Václava Havla zaznívala – i ve Skleněném kostele tomu tak bylo – dost často slova o tom, jak si lidé váží Václava Havla, jak jsou k sobě slušní a pokorní. Ta atmosféra skutečně připomínala v něčem rok 1989. Zároveň ale byla slyšet obava, že to vydrží tak do Nového roku.

Samozřejmě. Jak jinak. Chvíle svátků jsou jsou krátké – zde na zemi nám ráj a čas dokonalosti není nikdy trvale dopřán.

Na podzim 1989 jsem byl student třetího ročníku gymnázia. Chodil jsem od 20. listopadu denně na Václavské náměstí zvonit klíči, poslouchal jsem projevy, i Václava Havla, byl jsem jako ve snu a cítil velikou naději do budoucnosti. Tuto naději jsem vkládal jako většina v novou politickou reprezentaci, v rozvoj ekonomiky, kultury a tak dále. Boha jsem v té době neznal, tudíž ani význam svatořečení Anežky České jsem vůbec nevnímal. Několik měsíců bylo skutečně opojných. Poslouchal jsem všechny politické debaty, s nadšením ladil Hovory z Lán a radoval se ze svobody. Tato úžasná atmosféra ale bohužel časem vyprchala. Nemohlo to být jinak, a možná jsem to měl očekávat: žádní lidé, a tedy ani politici, ani sebeslušnější a sebechytřejší zý nich nejsou schopni trvale uspokojit lidskou touhu po naplnění života.

Domnívali jsme se, že si vystačíme sami. Že stačí demokracie, svoboda slova, tržní hospodářství, občanská angažovanost. Boha jsme vnímali, a velká většina společnosti, která neuvěřila, dodnes vnímá, jen jako jakousi nadstavbu. (I Václav Havel se to, tak rozumím slovům z jeho posledního televizního rozhovoru s Dominikem Dukou, domníval až do smrti.)

Václav Havel byl výjimečná osobnost našich i světových dějin. Měl jsem ho rád a rád jsem mu naslouchal. Jeho touha hledat trpělivě dobro byla velmi povzbuzující. Byl světlým bodem na naší veřejné scéně. Přesto se domnívám, že lidé mají adorovat jen Boha, Bohu děkovat za dar, který náš národ v osobě Václava Havla dostal, a Boha prosit za jeho duši. Václavu Havlovi patří náš dík a obdiv, že svou pokorou a statečností Bohu umožnil konat vše to dobré, co v životě dokázal.

Adorace samotného člověka, jakkoli úžasného, v posledku přinese jen rozčarování a nenaplněné naděje. Jedině život v naději, odevzdaný do vůle Boží přináší pravý smysl a skutečné naplnění. „Pro sebe jsi nás stvořil, ó Pane, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě,“ napsal svatý Augustin.