Na samém konci adventu jsme zažili odchod předem ohlášený, ale přesto nečekaně náhlý, konečné odcházení Václava Havla. Státní pohřeb v katedrále svatého Víta byl prvním a zároveň posledním katolickým pohřbem československého prezidenta a možná i českého prezidenta v tomto chrámě. Pocit, že nějaká etapa končí, navodil celý týden vzpomínek a smutku. Nyní běží již nový čas, období, ve kterém se rozhoduje o odkazu Václava Havla, ve kterém se uskuteční boj o trvanlivost jeho stopy v našich dějinách a vliv, jaký bude mít na naši bezprostřední i vzdálenou budoucnost. Závažnost, jakou interpretace odkazu zesnulého prezidenta a zápas o ni pro nás má, zřetelně zachytily kamery na archívních snímcích z pohřbu T. G. Masaryka. Edvard Beneš v roce 1937 slíbil nad rakví svého předchůdce, prezidenta Osvoboditele, zachování věrnosti jeho odkazu. Za jedenáct let, na podzim 1948, tentokrát již nad rakví samotného Edvarda Beneše, bylo možné s trpkostí zhodnotit, že tomuto slibu osudově nedostál. Po většinu zbývajících let 20. století byl prezident Osvoboditel vynuceně odsuzován k zapomnění, neboť v nesvobodné zemi již jen jeho jméno bylo provokujícím symbolem. Po zkušenostech mnohých vzepětí a následných propadů českého národa je proto zcela na místě ptát se, co skutečně si uchováme z odkazu muže, který se zasloužil o návrat naší svobody a obnovu naší demokracie. Co v nás zbude z jeho neochvějné víry, že pravda a láska musí nakonec zvítězit nad lží a nenávistí.
Václav Havel byl opravdovým mužem. Byl spisovatelem, ale více než slova za něj promlouvaly jeho činy. Za své postoje a názory ručil vlastním životem. Díky tomu získal věrohodnost, která se dnešní politice a politikům často nedostává. Zasloužily se o to také ctnosti, které činí chlapa mužem. Na prvním místě to byla statečnost. Nebát se zla ve společnosti, bojovat s ním a svádět tento nerovný boj i za cenu věznění, vyžadovalo a vyžaduje schopnost zaplatit za to v nejodolnější a nejdůvěryhodnější měně, která je krytá nejryzejší odvahou, statečností. Její vzácnost a žádanost zvyšuje to, že se nedá koupit, vyměnit a ani jinak takto získat. Bez ní se nelze stát skutečnou osobností, těšit se patřičné autoritě. Proto je nezbytným znakem opravdových elit.
Život Václava Havla naplňovaly další ctnosti. Předně naděje, láska a víra. Byl mužem naděje, který doufal i v dobách a situacích, kdy ostatní její světlo dávno ztratili. Václav Havel věřil ve smysl oběti a byl přesvědčen, že nikdy není marná. Vycházel z odkazu filozofa Jana Patočky. Láska souvisela s tajemstvím lidského bytí, které přesahuje jedince i naši každodennost a má schopnost sjednocovat v dobrém. Václav Havel byl člověkem věřícím. Byl pokřtěn a v dětství se účastnil života v katolické církvi. Přestože v dospělosti se vzdal této sounáležitosti, jeho postoje, myšlení a směřování byly určovány rámcem křesťanství. Proto z pohledu křesťanství lze Václavu Havlovi nejsnáze porozumět.
Václav Havel zůstal po celý život člověkem založením a z povahy duchovním a v různých obdobích se to projevovalo s větší či menší intenzitou. K osobám duchovním měl vždy velmi blízko. Návštěva papeže a dalajlámy nejenže rozšířila obzory české společnosti, ale umožnila se jí vzdálit traumatu první republiky, odporu vůči Římu, kterého umně využívali po celá desetiletí totality domácí a vnější nepřátelé naší svobody. Smíření se s naší duchovní tradicí, překonání konfesijních rozporů a oživení vztahů ke kořenům evropského Západu nám umožnilo se hladce rozejít s vazalskou orientací na východ. Prezident Václav Havel byl programovým nositelem těchto zásadních posunů v našem domácím, vnitropolitickém klimatu. Nelze zapomenout ani na vizionářské překonávání tisícileté animozity mezi Čechy a Němci, tomuto překonávání otevřel dveře dokořán.
Sekularizovaná a individualizovaná podoba vztahu k duchovnímu je přitom Havlovým životním paradoxem. Ve veřejném životě považoval za velkou hodnotu schopnost lidí spolupracovat a vytvářet společenství. Extrémní individualismus je jeho pojetí občanské společnosti bytostně cizí. V náboženské rovině však niternou potřebu stýkání se lidí a vytváření společenství, která se tradičně nazývají církví, zcela neodhalil. Skutečnost, že náboženství není jen věcí soukromou, ale navýsost veřejnou a pro život společnosti významnou, západní svět neobjevuje znovu dnes až v souvislosti s šířením islámu v Evropě. Instituce přitom nejsou v Havlově pojetí občanské společnosti hrozbou občanům, ale jejími přirozenými pilíři, na kterých demokracie spočívá. Václav Havel ve svém duchovním paradoxu zůstal Čechům blízký a srozumitelný.
Politická dráha Václava Havla započala již v roce 1967 projevem na sjezdu spisovatelů a pokračovala dopisem prezidentu Gustávu Husákovi, podílem na vzniku Charty 77 a esejem Moc bezmocných. Prezidentské období Václava Havla bylo provázeno mnoha zásadními úspěchy, zejména při utváření mezinárodní orientace naší země a zajištění bezpečnostního ukotvení celého regionu. Na co se nejvíce zapomíná, je pozitivní podíl Václava Havla na vytváření vnitřní české politiky. Zcela mimořádný je jeho přínos při konstituování právního státu a budování demokratických institucí. Velké úsilí vynaložil na vznik nejvyšších soudních institucí. Prezidentovou nemalou zásluhou byl naplněn ústavní pořádek a demokratická dělba moci, vznikly kraje a horní komora parlamentu.
Politické myšlení a praktická politika Václava Havla vyvolaly nemálo kontroverzí. Byl člověkem, který se nemohl vyvarovat mnoha omylů, ale jeho pozitivní odkaz je mnohonásobně předčí. Náš bývalý prezident se stal prubířským kamenem postoje ke svobodě a demokracii i po své smrti. Jeho osobnost polarizuje svět a činí jej přehlednějším až černobílým. Již za života se stal symbolem pro nesvobodné národy a obhájce lidských práv na celém světě. Ti všichni se k němu hlásí, zatímco diktátoři a autokrati všeho ražení jej zarputile odmítají. V posledních dnech se odhalili jak čeští komunisté, z nichž čtyři významní představitelé odmítli vzdát Havlovi hold, stejně jako jejich stalinský svaz mládeže. V zahraničí se jasně vybarvili páni v Kremlu, kteří neopomněli kondolovat k úmrtí severokorejského tyrana, zatímco českému exprezidentovi vyslali výmluvné mlčení.
Václav Havel však také sjednocuje. Přestože se hlásil převážně k levicovějším názorům, stal se velkou inspirací konzervativní a liberální pravice. Její podstatou je Havlův pohled na člověka a společnost. Stále odkazoval k transcendentnu a nezbytnosti naší otevřenosti nejen vůči tomu, co nás přesahuje. Odpovědnost nechápal jen jako závazek k těm, kteří nás předešli anebo přijdou po nás, nýbrž jako odpověď tomu, co nás přesahuje. Život člověka nemůže být proto uzavřen do individuálního sobectví a měřítkem našeho jednání se nesmí stát úspěšnost prosazení takovýchto zájmů jedince. Dobře chápal význam vytváření přirozeného společenství lidí a občanská společnost se pro něj stala předpolím, předpokladem demokratické politiky. Svobodnou společnost a demokratickou politiku vnímal, dá-li se to tak říct, jako nauku o materiálu, jeho kvalitě, spíše než jako návod k použití, technologický postup. Byl si dobře vědom, že demokratické instituce nemohou fungovat v prostředí, kde hodnoty respektované danou společností pro to nevytváří dostatečné podmínky, tam kde chybí občanské postoje a občanské ctnosti. Technologizace společnosti a mechanismů jejího fungování mu byly bytostně cizí. Příliš důvěrně mu připomínaly totalitní režimy, v nichž prožil většinu života a jejich skutečnou tvář přesně analyzoval. Havlova analýza jazyka jako otisku totalitní manipulace společností, která neumožňuje komunikaci, ale pouze udržuje její nesvobodné ovládání, případně vyvolává neschopnost porozumění, nám zanechala důležitou informaci i pro dnešní dobu. I v období zastávání prezidentského úřadu byl Václav Havel nejbystřejším analytikem české politiky a společnosti a své poznání propojoval s dlouhodobou vizí. V tomto ohledu neskonale předčil všechny své současníky. Devastaci duše národa vnímal hlouběji a bolestněji než škody materiální. Nápravu tohoto stavu považoval za dlouhodobou záležitost a problémy, které ji provází ve veřejném životě, pojmenoval jako posttotalitní. Václav Havel byl svým založením člověk duchovní a kritizoval materialismus. Tímto svým postojem stál „nad“ českou levicí i pravicí (převážně materialistickou), zároveň si tak získával příznivce na všech stranách.
Václav Havel zůstal věrný své zemi v dobách dobrých i zlých. Když stanul na čele národa, byl demokratickým vůdcem, který získanou moc a postavení nezneužíval ani ke svému osobnímu prospěchu, obohacení, omezení demokracie a populismu vlády silné ruky. Měl velkou vnitřní sílu, kterou dokázal dát obsah nejen svému životu, ale inspiroval své okolí a byl známým po celém světě. Stal se symbolem jedné epochy v životě našeho národa. Je nejvýznamnějším Čechem nejen v dnešní generaci ale i nejlepším reprezentantem Čechů v zahraničí. Významná životní data Václava Havla, roky 1989 a 2011, jsou spojena nejen s naší svobodou, ale i s další mimořádnou osobností českých dějin, svatou Anežkou Přemyslovnou. V listopadu před 22 lety byla svatořečena, letos si připomínáme 800. výročí jejího narození. Návrat svobody splnil starou předpověď vztahující se k Anežčinu svatořečení. Za dvě desetiletí prožitá v míru a demokracii můžeme být vděčni nejen Václavu Havlovi a mnoha dalším lidem, kteří se pro ně obětovali.
Věrnost odkazu Václava Havla a jeho přesvědčení, že pravda a láska zvítězí, znamená nějakou formou akceptování křesťanského pojetí dějin a člověka. Toto heslo vychází totiž z náboženského poznání, že svět byl spasen obětí Krista, což je definitivní vítězství pravdy a lásky Boží. Aby se tento nový řád mohl uskutečňovat již v našich časech, každodenně v našem životě, vyžaduje kromě pevné víry v něj i značnou námahu a naše oběti. Zachování svobody a demokracie je proto dle Václava Havla výsledkem neúnavného úsilí odvážných lidí, ochotných se obětovat. Také díky Václavu Havlovi dnes již víme, že nám není třeba dalších proroků, které si jednou za rok vyslechneme a tím pokrytecky naplníme pocit vlastní sounáležitosti s mravními hodnotami, aniž cokoliv změníme na svých každodenních zvycích a prioritách, které jsou s nimi v rozporu. Nepotřebujeme hledat nové zachránce a nové vůdce místo něj, ale odvážného ducha v sobě samých. Občanské ctnosti si má vzít za své každý z nás a má příležitost tím proměnit sebe a své okolí.
Pokud chceme být věrni jeho duchovnímu odkazu, musíme v sobě nalézt víru ve stejné duchovní hodnoty, pěstovat statečnost, velkodušnost a nebát se požádat o přímluvu svaté Anežky za osud našeho národa a naší svobody. Vždyť dar nejdelšího období svobody v našich novodobých dějinách, stejně jako příběhu člověka Václava Havla, který za ni svým celým životem bojoval a za její hodnotu svým obětováním platil, není v současnosti pro nás o nic menším zázrakem než návštěva papeže v Československu v roce 1990. Svatá Anežko, oroduj za nás a naši zemi.