Co cítíme, když se otevře brána roku –
a za ní není vidět nic, jen
prázdná plocha, nevíme, jak velká,
z které se zvedá sníh, mlha a prach..?
Můj Bože, cítíme strach.
A přebíjíme jej drogami, výkřiky
a zpěvy, my, vyhnaní synové Evy.
Na co spoléháme, v čem vidíme útěchu, zdroje
živné síly?
V zavírání očí, v zrušení
minulosti i budoucnosti, v životě jen
v přítomné chvíli...
Ale přítomnost, Pane, bez minulosti je němá.
A bez naděje a víry ani
přítomnost cenu nemá:
blyštivý plíšek, který zahodíme.
A vezmeme nový. A stále
nic nemáme. Jsme
vdovci a vdovy po někom,
na koho nemyslíme. Ani ho neznáme.