Naštěstí se mi to jen zdálo.

To jsem zase jednou rád, že jsem vzhůru!

A honem usedám ku počítači, abych své zážitky zapsal...

Do snu se mi slily nejrůznější zážitky z posledních dní; na Silvestra jsem dokonce slyšel několik vtipů ve vysílání České televize, než jsem ji, zcela šokovaný, vypnul – na ten druh zábavy už nejsem zvyklý. (A včera na Nový rok se Česká televize – ve zprávách! – chlubila tím, jak velikou měly její silvestrovské pořady sledovanost; nový generální ředitel přišel z Novy.) Zpravodajský program ČT24 vstoupil do nového roku 2012 záběry zatopeného lomu a povídáním českých nudistů, jak byli pronásledováni. Z prostřihů (sázím se, že to nebylo řádně autorskoprávně ošetřeno!) se na diváky šklebil Louis de Funés ze Saint–Tropez.

Včera, na Nový rok jsem na zaplněném Mendlově náměstí sledoval večerní ohňostroj ze Špilberku. Mlha byla tak hustá, že ji jen některé rakety prorazily, častěji se nebe jen neurčitě rozsvítilo jakousi barvou. „Ohňostroj v mlze“ – to si musím zapamatovat, říkal jsem si, to bude název mé příští sbírky veršů.

„Škoda, že Češi slaví Silvestra jen jednou za rok,“ říkal pak ve filmu Poupata vietnamský velkoobchodník vietnamskému obchodníkovi nad hromadou zábavní pyrotechniky, „tohle teď kupují jako diví!“

Včera jsem ještě vyrazil do multiplexu (kdybych psal říkanku, neodolal bych: multiplex – a perplex). Na šrot opilí čert, anděl a Mikuláš se potácejí průmyslovou krajinou Karlovarského kraje. Host v hospodě zvrací na barový pult. Gambler si půjčuje další peníze. Dívka je nechtěně těhotná. Členky tanečního souboru se svlékají úplně do naha pro účely reklamního kalendáře, mladík se zamiluje do striptérky, prodá vše z pěstírny marihuany a koupí si ji od pasáka. „Vy máte u vás toho Buddhu, u nás musíš umět říct Je to v prdeli,“ učí herec Vladimír Javorský vietnamského obchodníka. Vietnamec se snaží. (V jiném, ovšemže starším českém filmu, z 90. let, hrál Vladimír Javorský mladého kněze plného naděje.)

„Já věřím jedině tomu, že pokud se nedostaneme z tohoto marasmu, tak se blížíme ke katastrofě,“ zní právě za mými zády hlas simultánní tlumočnice z televize, bezbarvý, soustředěný. (Tohle interview jsem už jednou slyšel, před pár týdny – ale co byste chtěli jiného před šestou, 2. ledna ráno, než reprízu.)

Řešením problémů ve filmu Poupata bylo, že film končil.

Nemohl jsem se konce filmu dočkat – a byl jsem pak zase jednou rád, že už jsem před kinem. (Na představení nás bylo sedm – proč si přidělávat starostí.)

„Je to strukturální krize,“ prohlašuje mi teď za zády simultánní tlumočnice.

Moderátorka uvádí: „Britský filozof Fisher řekl, že dnes je snazší si představit konec světa než konec kapitalismu“ – ale tlumočnice jí skáče do řeči (dokonce převzala i něco z emoce anglického hlasu, který zní pod ní): „To by mě zajímalo, kdo to řekl, protože já jsem tohleto říkal už před třiceti lety.“ Slavoj Žižek se umí prosadit.

Slavoj Žižek je pesimista.

Slavoj Žižek má budoucnost.