Ve věku 87 let ve svém kanadském domově – nikoli jen exilu – v Torontu (neboli v Torontovičkách nad Ontárijkou, jak ironicky říkal) dnes, dne 3. ledna 2012 zemřel český (a také kanadský, jak sám dodával) spisovatel Josef Škvorecký.

Josef Škvorecký byl nositelem nejvyšší kanadské literární Ceny generálního guvernéra, i nejvyššího československého vyznamenání Řádu bílého lva (který jemu a jeho ženě Zdeně Salivarové udělil prezident Václav Havel, především za práci v jejich exilovém nakladatelství 68 Publishers – a to bez ohledu na to, že ve svém románu Mirákl Škvorecký vylíčil Havlovu aktivitu v roce 1968 jako činnost „trapného šaška“ – řečeno vlastními Havlovými slovy...).

Z odchodu Josefa Škvoreckého mám velmi podobný pocit jako ze skonu Václava Havla: tento svět opouští člověk, jehož odchod jsme již nějakou dobu očekávali, ale raději jsme o této možnosti ani nehovořili... Dojem, že končí jedna epocha, že snad odchází další velká osobnost, aby se nemusela dívat na konec svého díla a téměř celonárodní zradu svých ideálů... Jako odešli roku 1937 T. G. Masaryk, Josef Pekař i F. X. Šalda... Že mluvím příliš pesimisticky? Ano, doufám, že ano, ale v této první reakci pár minut poté, co jsem se zprávu dozvěděl, reaguji jen tím, že píšu svoje bezprostřední pocity.

A jsou to – podobně jako u Václava Havla – především city a pocity vděčnosti, vedle nichž se ztrácí a mizí to, co jsem považoval ve Škvoreckého díle za sporné a za škodlivé.

1.

„Bože můj, jak bych si přál mít tě na nebesích,“ říká Danny Smiřický, Škvoreckého literární alter ego, nadaný, inteligentní a poživačný floutek, pásek, příslušník zlaté mládeže 40. – a pokud to šlo – i 50. let, později emigrant a profesor literatury v Kanadě, postava přecházející z knihy do knihy... Škvoreckého dílo jsem vždy vnímal především jako svědectví o procesu (a spolupachatelství procesu) odpadu křesťansky vychovaného a snad i stále věřícího mladého muže od víry k hédonismu.

Nebudu vypočítávat a hodnotit Škvoreckého romány, novely, povídky, humoristická díla, detektivky, úvahy, recenze, studie, které jsem po celá desetiletí – od své puberty dodnes – četl a obdivoval je a bavil se jimi a o nich se svými vrstevníky i s lidmi jiných generací, vyrovnával se s nimi... Objektivní hodnocení Škvoreckého díla rád přenechám povolanějším – a jsem velmi rád, že tito povolaní mezi námi skutečně jsou. Zde bych chtěl jen vyslovit svoji vděčnost. A několik bezprostředních, osobních dojmů.

2.

První Škvoreckého cesta do vlasti po sametové revoluci v roce 1990 měla ráz triumfální a holdovací cesty. Právem. Jeho a Zdeny Salivarové torontské exilové nakladatelství 68 Publishers bylo neuvěřitelně statečným a obětavým dílem ve prospěch české literatury a našeho národa. Škvorečtí jako novodobí národní obrozenci vydávali (a sami sázeli a balili a na poštu vozili...) s prakticky nulovým ekonomickým efektem knihy nejen exilových autorů, ale i texty v Československu žijících a zakázaných a pronásledovaných spisovatelů (jako první měl odvahu takto publikovat Karel Pecka). Knihy ze 68 Publishers, ten snad nejnebezpečnější kontraband, který tehdy mohl československý občan mít, jsme si půjčovali v dlouhých řetězcích, kdy ten, kdo je měl půjčené na měsíc, je půjčoval dál na týdny, a kdo je měl na týden, tak na dny – většinu z těch, které se mi dostaly do rukou (a byla to jen malá menšina) jsem musel, což mi nečinilo potíže, přečíst za jedinou noc...

3.

Při našem jediném osobním setkání v roce 1990 v Brně jsem se Josefa Škvoreckého ptal na jeho recenze anglicky psaných knih, jak je vysílal Hlas Ameriky – a patřily k mé velmi oblíbené audituře (po vzoru lektuře) a měl jsem pocit, že ho ocenění těchto jeho kritických esejí potěšilo víc než slova ocenění jeho beletrie... Právě v těchto recenzích se projevoval jednoznačně jako člověk konzervativních politických i společenských názorů, což v beletrii, hlavně té ranější, nemuselo být tak jasné. Jeho recenze románů i esejí jsem vnímal jako hlas zdravého rozumu. Kritizoval v nich západní výstřelky od feminismu (od něj se v češtině vžil termín „sexuální harašení“) po neomarxismus. A bylo mi blízké i to, že Škvorecký, hrdý poddaný britské (a kanadské) královny Alžběty II., byl v Kanadě členem The Royal Society of Canada, sdružení kanadských monarchistů.

4.

Podstatné bylo, že Josef Škvorecký patřil k těm málo českým intelektuálům, kteří si nikdy nezahrávali s komunismem, nikdy nehovořili o špatné realizaci dobré myšlenky a podobné nesmysly. A zastávat takto jasně antikomunistické postoje – jak svědčí některé pasáže z jeho v Kanadě napsaných knih – není nijak snadné ani v demokratické zemi...