Novoroční projev prezidenta republiky je nevděčný úkol. Jak pro autora, tak pro komentátory z řad politiků či profesionálních žurnalistů. Bylo by nejjednodušší ponechat snahu o objevení významných myšlenek a zásadních sdělení v prezidentově textu jen na nich.
Zůstanu proto pouze u toho, co v prezidentově řeči chybělo.
Přestože lze s názory prezidenta souhlasit a formálně proslovu zdánlivě nic nechybí, nevyjadřuje to podstatné. Chybí mu, co lze nazvat duchem, podstatou sdělení, které je nezbytné pro tak symbolickou chvíli.
Zklamání (doplněné z úst prezidenta Klause vzácným přiznáním, že vývoj ekonomiky loňského roku špatně odhadoval) prostupuje nejen jeho postoj k budoucím 366 dnům, ale i celkově k současnému světu, k němuž má dlouhodobě kritický vztah.
Pokud budete hledat etickou rovinu, bude to úsilí marné. Václav Klaus ji není schopen v jednání lidí identifikovat. Ani v případech, které jsou přímo do očí bijící, jako domnělý nárok na vyšší konzumaci než jakou dovoluje produkce, neumí dovodit její zjevnou souvislost a společenské důsledky. O mravní stránce života a její důležitosti pro společnost není ani zmínka.
Tento handicap znemožňuje Václavu Klausovi obrátit pozornost k pevnému horizontu, vyčíst z něj nefalšovanou naději. Odvodit odsud realistický program a promítnout jej v konkrétních návodech na řešení dnešních problémů. Nedostatek prezidentova optimismu může také vyplývat z únavy z odpovědnosti za směřování země, v jejímž čele stojí.
Nadarmo proto připomněl Václav Klaus v úvodu svého předchůdce. Bohužel nenavazuje na něj. První a nezapomenutelný novoroční projev Václava Havla nám slíbil přiznat pochmurnou pravdu. Naše země nevzkvétala. Po dvaceti dvou letech slyšíme od Václava Klause podobný obsah. Ale tentokrát nemá tak významnou materiální rovinu. Žijeme si nejlépe v našich dějinách.
Slyšet z úst ekonoma jediný apel, totiž abychom více pracovali, to se pohybuje na hranici bezradnosti a směšnosti. Nechtěně to připomíná novoroční projevy Havlova předchůdce Gustáva Husáka. Komunistická ideologie v době normalizace nedokázala nabídnout národu jiný příslib než blahobyt. Selhání komunistické politiky se stalo pro všechny viditelným právě v této, materiální rovině. A tehdejší doporučení nesměřovala k přehodnocení chybných fundamentů, které primárně spočívaly v rovině duchovní. (V souvislosti s Havlovou pravdou a láskou vzpomeňme její komunistický protipól, třídní nenávist.) K dosažení vytčeného cíle v ideologickém arzenálu tohoto materialistického hnutí po fázi teroru a hledání nepřátel již zbývaly pouze výzvy ke zvýšení pracovního úsilí.
Na překonání postkomunismu potřebuje naše země opět někoho, jehož sdělení nebude jen pravdivým popisem situace, ale dá nám naději a ukáže směr. Zdraví člověka také není pouze věcí stránky fyzické. Vnější postižení je dobře viditelné, ale zdraví člověka je i stavem duše. Duševní nemoc je navenek často téměř neviditelná. V důsledku postihuje život a schopnosti stejně.
Bylo mi líto, že na tváři a ve slovech kdysi tak mocného muže domácí politické scény se objevila taková míra bezradnosti. Chtěl bych mu říci něco o naději, radosti. A o síle, kterou naděje a radost mají. Přeji mu do nového roku, aby pochopil to, o čem psal Antoine de Saint-Exupéry. Totiž že to, co je podstatné, je neviditelné. Očím skryté. Má to povahu duchovní.