Na olomouckém Svatém Kopečku jsem před lety slyšel následující příběh – a není podstatné, jestli je to skutečná historka ze života, anebo podobenství, tedy takzvané exemplum čili kazatelský příklad... Zůstala mi v mysli postava vysokého mladého kněze s mohutným hlasem, jehož slova pronikala až do hloubi duše.

Trojice mladíků se domluvila, že se vysmějí knězi ve zpovědnici. Vylosovali jednoho z nich a ten se dal do díla. Přišel do zpovědnice a vyznával svoje hříchy. Za každým ale dodal: ,,...ale je mi to jedno.“ Když se dost navysmíval, skončil a čekal, co se bude dít. Kněz chvíli mlčel a potom řekl: „Za pokání se několikrát pomodli toto: DOPOUŠTÍM SE TĚŽKÉHO HŘÍCHU, ALE JE MI TO JEDNO; PO SMRTI MĚ ČEKAJÍ VĚČNÁ MUKA, ALE JE MI TO JEDNO.“ Hoch se smíšenými pocity odešel ze zpovědnice. Doma mu to nedalo a začal se modlit svoje pokání, ale ono to nešlo. Děsivá skutečnost obsažená v oné „modlitbě“ totiž narazila na jeho nesmrtelnou duši. Ten hoch se později vrátil k onomu knězi, aby vykonal skutečnou zpověď. Při té plakal – a tehdy jeho srdce začalo patřit Pánu Ježíši. Exorcisté moc dobře vědí, co říkají, když mluví o tom, že zpověď je nejlepší exorcismus. Tehdy jsou ďáblu vyrvány lidské duše.