Woodoo není jen hra, anebo jen soubor pověrečných praktik, jak si u nás nemálo lidí myslí – jde o skutečné náboženství, které můžeme zařadit mezi náboženství animistická; je dnes rozšířené po světě, ale kořeny má v africkém Beninu (Dahome). Z Beninu je dnes, ve směsi s prvky křesťanství a islámu koordinovaně exportováno (právě to je pro woodoo charakteristické: v počátečních fázích svého pronikání se často schovává za jiná náboženství) a velmi dynamicky se šíří po světě, přes Ameriku a Brazílii i do Evropy.

Pokud mám informace, je značně rozšířeno ve Francii, kde se dokonce i na poutních místech dnes dají koupit očarované věci. I politikové dnes někdy berou sílu z woodoo, a to je skutečně vážné. Nejmenovaný špičkový politik ve Francii už by musel odejít z politiky, odjel však do Brazílie, kde si nechal pomoci od woodoo čarodějů, úspěšně se do politiky vrátil a je v ní dosud.

Odhaduje se, že na světě je dnes kolem dvaceti milionů vyznavačů woodoo. V Republice Haiti je od roku 2003 oficiálně uznávaným náboženstvím pod názvem anakant. Prezident Jean-Baptiste Aristide, který na Haiti ustavil legalitu woodoo, byl vysvěcený katolický kněz (zda byl při svém svěcení skutečně věřícím křesťanem, těžko říct).

Woodoo věří ve „tvořícího boha“, který je současně dobrý i zlý a také současně muž i žena. Dále je přesvědčeno, že s bohem lidé nemohou mluvit přímo, ale potřebují duchovní prostředníky či vůdce, a těmi bývají zemřelí lidé, kteří jsou po smrti určitým způsobem zbožštěni, stávají se „anděly“ a vůdci žijících. Tento typ kontaktu se zemřelými, obdobný západnímu spiritismu, zakazuje Bible i katolická církev; spiritismus je nebezpečný, protože dává moc démonům.

První fází nebo můžeme říct prvním aspektem praxe woodoo je využívání sil přírody, například také bylin ke zlepšení podmínek života. Při uzdravování pomocí bylin však nejde o klasický přístup známý v Evropě, ale o využívání „duchovních sil bylin“. Léčitelé woodoo tedy potřebují „vůdčí duchovní autoritu“, aby mohli „sílu z bylin“ využít. Znám případ, kdy katolický kněz si takto nechal uzdravit slepotu „bylinkami“, ale postupně ztratil křesťanskou víru.

Duchovní autority představují také gekko – škorpion a pithom – had, který je ve woodoo znakem božství. Zvláštní strom pro zhotovování „svatých masek“, skrze které se manifestují démoni, je strom likoga („strom poznání dobra a zla“), jehož listí má halucinogenní účinky a užívá se při rituálních tancích. Při nich lidé tančí na rytmickou hudbu, upadají do transu a vstupují do nich démoni. Takovéto rituální tance bývají také uváděním nových adeptů do tohoto náboženství.

Druhým aspektem kultu woodoo jsou oběti zvířat, jejich krve. Jako oběti se zabíjí velmi mnoho zvířat s cílem získat „božskou“ sílu. Woodoo způsobuje atmosféru strachu.

Je třeba, aby křesťanští exorcisté byli opatrní; je obtížné osvobodit člověka spoutaného woodoo – a také nevymizely lidské oběti a při jejich rituálech hrozí nebezpečí. Ve woodoo jsou často obětovány děti. Je to tajemství tohoto kultu, o kterém se nemluví veřejně kvůli problémům, které to ve většině zemí představuje...

Třetí a nedílnou součástí woodoo je věštění a čarodějnictví. Čarodějnictví je vždy spojeno se satanismem. V Evropě příchod woodoo připravovali takzvaní marabu, „svatí lidé“ z prostředí islámu. Radili při každém životním problému, měli velké úspěchy a postupně přiznávali své woodoo kořeny. Také knihy o Harrym Potterovi fakticky připravují na woodoo. A bere se to na lehkou váhu.

Příběh, který chci nyní za závěr uvést, je možná trochu zmatený, ale opisuji jej z textu, který mám k dispozici. Je totiž třeba vzít na vědomí, jak je důležité být opatrný – ale ne vystrašený: Ježíš vládne. Jeden exorcista ucítil po zapíchnutí špendlíku do woodoo panenky (pokud vím, bylo to poté, co byl zajat) něco jako bodnutí hmyzem. Nemohl potom spát. A ucítil jednou v noci něco jako jehlu namířenou proti svému srdci. Zvolal: „Ježíši, Maria, zachraňte mne“ a jehla se zastavila.