Pokusím se jej volně převyprávět a utrousit pár slov navíc.

Píše se rok 1956. Sovětské tanky utápějí v Maďarsku v krvi jeden z prvních evropských pokusů o svržení komunistické diktatury. Vlna uprchlíků směřuje do celého světa. Dokořán otevřenými dveřmi málo zalidněné Austrálie procházejí tisíce Maďarů.

V malé imigrační kanceláři sedí australský policista. Chlap jako hora s hlasem, kterým by mohl kácet eukalyptové háje. Před stolem nervózní Maďar. Lámanou angličtinou popisuje dobrodružný útěk zpoza železné opony. A důvody, nám Středoevropanům dobře známé, které k útěku vedly. U zdi, na přistavených židlích, sedí jeho žena a dvě děti. Policista poslouchá. Z profesionálního výrazu jeho tváře nelze nic vyčíst. Ale právě k jeho tváři se pohledy celé rodiny upírají. Zkušenost s maďarskou komunistickou policií je ještě živá.

Vyprávění končí. Policista vstává, obchází stůl a zdvíhá ruku. Děti se choulí k mámě, muž se přikrčí. Snad čeká ránu. Namísto ní dvě ruce jako lopaty uprchlíka obejmou a policista téměř něžně, maďarsky řekne: „Vítej doma, synu!“

Bryson chtěl příběhem ukázat, jak je Austrálie úžasně přátelská a otevřená země. V padesátých letech taková byla. Je-li taková i dnes, nevím.

Dobře si vzpomínám, jak mne tenhle moment v knize dojal. Je v něm otcovská zralost. Vcítění, kde byste ho nečekali. Vzájemnost, bratrství.

Můj táta mne vítá podobně. I když mne u toho většinou neobjímá. A já stejně zdravím syna, když se o víkendu vrací ze studií. Pevně doufám, že se to přenese na vnuky a pravnuky.

Vnímám to jako předzvěst slov, která bych jednou, možná za mnoho let, rád slyšel z úst nejpovolanějších. Vítej doma, synu!