Jsou v české politice situace, pro jejichž pochopení je třeba vzdálit se realitě, světu skutečnému. Bohužel jich není málo. Na scéně se s opakovanou pravidelností objevují aktéři a scény, které připomínají divý rej přízraků, jak jej například vylíčil J. K. Tyl v klasické národní báchorce Strakonický dudák.

Podobnost s příběhem se šťastným koncem je však zcela náhodná. Na scénu české politiky přitahují přízraky voličské důvěřivosti četné kulisy, které zde zbyly z nedokončených dějství transformace. Reprízy reforem státních financí, důchodového zabezpečení, daňového systému, zdravotní péče by již vydaly na poněkud nudnou „mýdlovou operu“. Dvacet let ale sledujeme seriál, který snad všechny ostatní předčí. Dořešení vztahu státu a církví.

Vypořádání se s dědictvím minulosti je mnohem obtížnější než pouhé přemalování fasády. Proto trvá tak dlouho. Změna kvality a pravidel života společnosti se odvíjí od změny hodnot, niterných postojů. Spravedlivé uspořádání vztahů, které mají podstatu duchovní, přestože se řeší zdánlivě jen věci materiální, nesnese jakékoliv pokřivení v záměrech a zájmech zúčastněných, protože pak je jeho výsledkem nepřijatelná deformace. Pohled do zrcadla, které zobrazí ošklivou podobu, vyvolává v jejím majiteli vztek a agresi.

Není se proto co divit, že takto příhodná situace je příležitostí, která přeje různým „duchům“ z politického záhrobí a jejich vyvolávačům. O něco obdobného se pokouší majitel strany Věci veřejné. Jeho subjekt se ocitl na Cháronově pramici a na vlnách voličské (ne)přízně nezadržitelně míří na druhý břeh, za hranici života vysoké politiky. Šance na návrat se rovná zázraku. Nevěří, spolu s 90 českých spoluobčanů, že představitelé církve dokážou vrátit život jeho politickému projektu, již se ani nedaří tajnými nahrávkami, odposlechy a vydíráním přimět převozníka ke změně směru plavby. Zbývá použít jednu z nejosvědčenějších politických zbraní k získání ztracených spojenců v řadách voličů, jejich uplacení.

Populismus je prostorem za hranicemi demokratické politiky. Nelze jej vymýtit, není možné se s ním smířit. Ve své podstatě je „šikovným“ zneužitím příležitosti k obejití pravidel politické soutěže a jejích standardů. Jako každá nepravost využívá tu hlouposti, jinde závisti, onde zloby a všeliké možné jiné lidské slabosti. Jeho metodou je lež. Má společné znaky s klamavou reklamou. Podvedení zákazníci si zoufají nad tím, jak nevýhodně nakoupili, a jen těžce získávají zpět hodnotu (peněz), kterou ztratili. Ano, populismus má své ekonomické náklady – záporné výnosy. Splácí je vždy oklamaní, podvedení.

Kauza církevního majetku a narovnání vztahů se státem je ve své podstatě zcela banální. O částce, která má být každý rok do výše celkové kompenzace za nevrácený majetek církvím vyplacena, politici zpravidla vůbec nejednají. O dvou až třech miliardách na ministerstvech, úřadech a ve státní správě rozhodují náměstci či vysoce postavení úředníci. Kdo ví, zda je o dvě miliardy více či méně ve státním fondu dopravní infrastruktury, kdo zná celkovou výši v desítkách miliard zemědělských dotací, které jsou vypláceny. Kdy se o takovéto částce v případě podobných fondů a úřadů vedla naposledy ve vládě politická diskuse?

Bez výjimky platí, že bohaté státy jsou ty, kde žije široká vrstva bohatých občanů. To jsou tací, kteří vědí, že bohatství nevzniká loupeží jako v dávných dobách ani přerozdělováním, jak se kultivovaněji děje dnes. Bohatství se vytváří prací, úsilím kreativních a činorodých lidí. Stát bohatství nevytváří, v civilizovaných zemích je pouze přerozděluje, v těch ostatních, kam jsme dlouho patřili i my, krade.

Dnes se však hlásíme k civilizovanému světu. A vědí to i někteří politici Věcí veřejných, přinejmenším jim to občas připomene jejich okolí. Patří mezi ně místopředsedkyně vlády Karolína Peake a čtyři členové nejvyššího vedení strany. S nimi již Vít Bárta hlasování o poslušnosti a věrohodnosti své linie politiky prohrál. Byla to uvnitř jeho strany dosud největší porážka, kterou utrpěl.

Politika je místem, kde se odehrávají společenské střety. Konflikty zájmů vycházejí z rozmanitosti společnosti, jejích představ, cílů a priorit jednotlivých vrstev a skupin lidí. K profesi politika patří schopnost vést politický střet v rovině názorů a idejí podle toho, jaké voliče zastupuje. Politické střety se stávají nesmyslnými, pokud je evidentní, že voliči opustili konkrétní reprezentaci, kterou volili. Politické dění s takovými subjekty pak připomíná spíše loutkové divadlo. Nezřídka se ukáže, že na scéně pak zůstávají jedinci, kteří si ve vyvolávání konfliktů a společenského neklidu libují. Tací, kteří se za každou cenu tlačí do středu pozornosti, milují světla ramp a záři reflektorů. Prostředím politiky jsou přitahováni jako můry zdrojem světla v noci. Vlastní pocit výlučnosti si potvrzují dominancí nad druhými, pocitem, že drží ostatní v šachu. Záleží pak jen na voličích, zda přistoupí na hru „na blázny a doktory“ a na které straně dveří, jež mají na jedné straně místo kliky kouli, chtějí být oni.

Pan „majitel strany“ Bárta má talent a intuici pro populistickou politiku. Dokázal to již mnohokrát. Manipulace veřejností jej baví, má z ní potěšení. Každý si toho musí všimnout, když s chutí vystupuje s obhajobou neobhajitelného, s klidným a přesvědčivým výrazem říká s přímým pohledem očí to, čemu nelze věřit. Argumentuje, odvolává se na ušlechtilé cíle, popírá „nos mezi očima“, vyzařuje z něj jistota, přesvědčivost, energie, cítí se být „ve svém živlu“. Vše doplňuje „neotřelý“ zjev a nepřehlédnutelný styl oblékání. Občas někde v této souvislosti zazní i zhodnocení: narcis.

Řešení zasukovaného problému církevních restitucí a hvězdy populistické politiky mají jedno společné. Hezkou řadu „politických pomníčků“. Jeden z nich nese jméno otce zakladatele, který dokázal obé spojit činem, kterým získal navždy prvenství. Vlastimil Tlustý. Kdo o něm dnes něco ví. Kdo si ještě vzpomene na Sládka, Grosse, Vika a přinejmenším desítku dalších jurodivých zjevů, které provázely od 90. let naše veřejné dění. Zajímavé na politickém osudu mnohých z nich je, že se na počátku hlásili k politické pravici, například Dimun, Rath, Jandák, Pecina. Po jejich značkách se do socialistického tábora již vydali první Bártovi poslanci Huml a Škárka. Pokud Vítu Bártovi doopravdy přirostla viditelná politika v srdci, bude je po čase následovat. Nemusí se zrovna setkat s otevřenou náručí jako výše uvedení předchůdci. Socialisté mají již dosti silné vlastní populistické křídlo, které vede dosavadní nejvýznamnější spojenec Víta Bárty v řadách ČSSD Michal Hašek, který o dalšího konkurenta v domácím revíru jistě nestojí.

Většinou má význam se zabývat věcmi reálnými, v politickém dění stranami a programy uchopitelnými, jasně definovanými, představiteli perspektivními a skutečnými problémy. Nejen proto, že by to tak mělo být, ale také z toho důvodu, že i politika skutečná, stejně jako život, je mnohem zajímavější, rozmanitější, nepředvídatelnější, než stokrát obehrané thrillery ze záhrobí. Leč někteří voliči je mají rádi. Máme velkou naději, že i jim se v příštích volbách divých postav a jejich truchlivých osudů zželí a nechají je tam, kam patří. Na prknech divadelních místo politického jeviště. Rozhodnutí dodržet podepsanou smlouvu a koaliční program zvítězilo u části představitelů Věcí veřejných nad poslušností a souhlasem s manipulací nepsaného vůdce této strany. Vězme proto, že je to dobrá zpráva. Vždyť každá seance jednou skončí.