Neděle...

Ráno jsem se vypravil na druhý konec města. Říkal jsem si, že musím potěšit (no, snad ji to potěší!) jednu známou paní – a vyslechnout si její kázání; moje známá je farářka církve československé husitské. Svým příchodem jsem počet přítomných v kostele zvýšil o více než deset procent. Účast na bohoslužbách jiných křesťanských církvi mě většinou hodně trápí: uvědomuji si při nich, že jsme opravdu velmi rozděleni. Kázání bylo dlouhé, pečlivě připravené, dobře postavené (u nás v katolických kostelích se už dlouho takto důkladně nekáže...). Po bohoslužbě jsem vložil svůj finanční příspěvek do ošatky a chvíli se rozhlížel po kostele. Před odchodem jsem ještě dostal kousek čokolády – minulou neděli tu měli, jak jsem se dozvěděl, přednášku o fair trade a ještě dnes prodávali v komisi fairtradové výrobky. Paní farářka pak byla tak laskavá, že mě zavezla autem domů (bydlíme blízko). Cestou říkala: „No to kázání nebylo úplně originální, použila jsem Světový étos Hanse Künga...“ Světový étos Hanse Künga jsem dokonce i přednášel (když jsem učil na Teologické fakultě v Českých Budějovicích), ale pamatuji si z něj opravdu už jen velmi málo a rozhodně bych tento zdroj v kázání nepoznal.

Pořád jsem nezapomněl na to, co jsem zažil minulý týden v kostele u jezuitů. Nejdřív příjemný šok: s uznáním a úžasem jsem si přede mší prohlížel zbrusu nové, výborně vypravené panely, které podrobně vysvětlovaly ikonografii barokních nástropních a nástěnných maleb v tomto kostele, kde se kdysi modlil i svatý Edmund Campion a další a mnozí významní jezuité. Koukám se na ty postavy celý život, ale rozuměl jsem ani ne desetině toho, co představují! Říká se, že katolická církev má staletou a tisíciletou tradici; to jistě ano, ale čerpá z ní mnohem méně, než by měla – neumí čerpat. Tak doufám, že ty panely zůstanou v kostele už natrvalo, že to není jen nějaká výstava...! Zaujalo mě například velmi, že jedna postavička, která se v téměř sebevražedném gestu řítí z klenby, představuje „pád světské lásky“ (možná by si ten obrázek mohli někteří zkopírovat a pověsit nad postel – například jistý expáter Kuře, který v tomto kostele sloužil, ale už neslouží; Pane na nebi – jak ten člověk při kázáních exhibovával a předváděl sám sebe!). V ohláškách po mši kněz pravil: „Před kostelem je naše Květuška...“ (známá brněnská žebračka) „...tak pokud si přejete, aby sem pořád chodila, tak jí něco dejte, a jinak ne.“ Takové výzvě nejde odolat. Sáhl jsem na dno peněženky a dal jí tři stovky: rozhodně přeju, aby k jezuitům dál chodila. Když nic, tak kvůli tomu, aby jim připomínala slovo Písma: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství.“ (Mat 5, 7)

A večer v našem kostele. „Prosím tě, Pane, ať kněz při této mši svaté nevykládá vtipy, ať se nesnaží lidi bavit, nechce strhnout při kázání pozornost na sebe, ať je jen nástrojem při tvé oběti, kterou teď na tomto místě ty sám chceš přinést, a nekrvavým způsobem tak zopakovat svoji krvavou oběť na Kalvárii,“ modlím se za kněze. A tentokrát jsem vyslyšen: mši slouží někdo jiný. Káže také zajímavě, vypráví od ambonu příběhy ze života, pochlubí se dokonce setkáním s ministryní kultury (no, dobře...). Ale! V čem je rozdíl? Tento kněz se také snaží zaujmout: snad poprvé jsem, například, dnes při kázání slyšel slovo skružidlo – nebo se správně píše zkružidlo? – nevím, snad mi v té věci poradí náš laskavý korektor pan Kmuníček: v každém případě vůbec netuším, co to takové s/zkružidlo je; asi nějaký nástroj, jak plynulo z kontextu. Ale co chci říct: člověk při tomto kázání jasně vnímal, že kněz všechny historky říká ne aby „zamachroval“, ale aby dosvědčil nějaké duchovní skutečnosti...


P. S. Jazykové okénko:
Slovník zná jen skružovati, skružovačka, skružiti.
Jazyková poradna nezná ani to.
Google našel dvě skružidla, jedno z nich ve Skleněném kostele.
Zdraví Vilém Kmuníček