„Nevím, co se děje v Praze, tak tu smlouvu prostě podepíše dvacet pět členských zení,“ řekl k tomu Nicolas Sarkozy a rozhodil rukama a předvedl škálu grimas, za kterou by se nemusel stydět ani Louis de Funès...

Spojené království – jasně, to si hlídá svoji suverenitu, ať už jde o Falklandy nebo o Brusel; ale Česká republika? Ministři financí prý nechápou, řekl Miroslav Kalousek. Chápe to nejen Nicolas Sarkozy, ale i náš ministr zahraničí Karel Schwarzenberg: nejde o suverenitu státu navenek, jde o vnitropolitické, přesněji řečeno vnitrostranické důvody; jde o to uklidnit protibruselské křídlo v ODS, křídlo, které Schwarzenberg drze nazval „národně socialistické“. A premiér prý chce vypadat jako borec.

Nevidím do dutých útrob ODS, ale všechno nasvědčuje tomu, že Schwarzenberg se zase jednou přesně strefil, že je to opravdu tak. Po návratu z Bruselu se premiér Petr Nečas do Karla Schwarzenberga pustil způsobem, který v jeho, Nečasově, způsobu vyjadřování nemá obdobu. Byl stejně drsný, i když ne tak vtipný jako Schwarzenberg, na kterého vychrstl lavor obvinění, převzatých z nejrůznějších zdrojů: od hospod nižší cenové kategorie přes učebnice managementu po film Škola základ života; ministr zahraničí a předseda koaliční strany prý nemůže mluvit „jako na vesnickém plese v Čimelicích“; a slyšeli jsme: „neprofesionální... nepromyšlené... nebýt jeho zralého věku, řekl bych, že mladická nerozvážnost“ (tedy pravděpodobně puberta). A přišlo i obvinění, že ministr zahraničí je příliš často v zahraničí.

Ale Nečasovo velké celoevropské gesto má skutečně význam jen pro „národně socialistické“ křídlo ODS; jinak nic neznamená: Petr Nečas (a jeho tým) si dal velikou práci, aby vyjednal, že Smlouva o rozpočtové stabilitě zůstane otevřená. Vyválčil tedy pro Česko a Velkou Británii (jejíž vláda o to ovšem ani trochu nestála) možnost, že když v březnu nepodepíše, bude tak moci učinit kdykoliv později. Euro ještě ani zdaleka nemáme, času je dost.

Připadá mi vůbec, že bruselští otcové (a matky) si říkají: „Dluhová krize a ohrožení eura je nepříjemná věc, ale pro nás je to příležitost, jakou už možná nebudeme mít nikdy, je třeba ji využít. Proto honem uzavírají smlouvy, do kterých zahrnují i státy, v nichž se eurem ještě neplatí – a dlouhé roky nebude, aby je honem, honem, dokud je na to ještě atmosféra, svázali „rozpočtovou kázní“.

No řekněte sami, se zdravým rozumem: co je to za diplomacii, která uzavírá smlouvu (a členské země, od Lotyšska po Bulharsko, ji přijímají), která zatím pro některé signatáře neplatí – a ani není jasně stanoveno datum, kdy pro ně platit bude!? To snad nemá obdobu v celých dějinách diplomacie. Ale nikdo se tomu nediví, všichni přikyvují – a diví se jen, když někdo nepodepíše... A, dodejme, jen na okraj, co je to za smlouvu, jejíž všichni signatáři nemají přístup na všechny schůzky jejích signatářů?

Suverenita členských států Evropské unie je už teď naprostá formální fikce.

A co hůř: když jsem se dozvěděl, že Petr Nečas „nepodepsal“, moje první, spontánní reakce byla: to je hrozné, to je hrozné, to je hrozné, co oni nám asi za to udělají? Srovnání evropské unie a bývalého sovětského bloku není od věci.