1.
Ze záznamu, který dnes před šestou hodinou ráno vysílala Česká televize (program ČT24), jsem viděl a slyšel celý dlouhý příspěvek komunistického poslance Miroslava Grebeníčka ve včerejší (3. 2. 2012) sněmovní debatě k vládnímu návrhu zákona o vyrovnání státu s církvemi.
I následné faktické poznámky poslance za TOP 09 Jana Husáka a pak předsedy komunistického poslaneckého klubu Pavla Kováčika a znovu Miroslava Grebeníčka.
Tato vystoupení byla ve včerejším zpravodajství nejčastěji shrnuta pod pojem „emotivní“, což je, myslím, v současném mediálním kódu něco jako decentnější vyjádření synonyma „hloupé“...
Pro mne však Grebeníčkova řeč byla v plném významu slova emotivní – tedy citová; pocítil jsem při ní skutečný strach. Tento člověk plný nenávisti by byl, kdyby mohl, schopen i dnes vraždit či mučit lidi, říkal jsem si, tak jak to dělal v 50. létech komunistický bachař, který ho ve své rodině vychovával – a vychoval.
A trvalo mi chvíli, než jsem se uklidnil.
2.
Uvědomil jsem si potom, že kdyby komunisté neměli pětinu všech voličských hlasů a kdyby v naší společnosti nebylo desetkrát víc aktivních komunistů než aktivních křesťanů, nemusel bych Grebeníčkův projev ani brát vážně. Tak dokonalá to byla fosilie z těch někdejších let.
Jsme v zasedací místnosti zákonodárného sboru, jedná se o určitém zákonném přesunu majetku a ovšemže ne o víře, ale soudruh Grebeníček považuje za nutné hned v první větě své řeči předeslat, že nechce brát věřícím víru – ovšem jenom těm „upřímně věřícím“, a pokud „respektují zákony“.
Kolikrát jsem právě tato slova slyšel v letech komunistické totality jako úvod k tomu nejhoršímu vyhrožování a k akcím proti svobodě víry!
Jenže doba se změnila, díky Bohu! Jen ať chce Miroslav Grebeníček dnes někomu brát víru, jen ať se o to klidně pokusí! Nemá-li k dispozici mocenské nástroje, jako je existenční postih či až šibenice, anebo, to později, beztrestné použití dna propasti Macocha, nikomu už víru snadno nevezme. (Od braní víry jsou tu dnes jiní – a dělá se jinak.)
A šmajchlovný výraz „upřímně věřící“ právě v komunistových ústech? Moc rád bych viděl, jak mě bude právě Miroslav Grebeníček zkoumat, jestli snad věřím „upřímně“, anebo ne! Jenže právě tímto slovním spojením se za totality naznačovalo, že vy, posluchači naší ateistické přednášky, věříte upřímně, ale, představte si, vaši preláti (však do těch se Grebeníček ve své řeči také několikrát navezl!), biskupové a kněží už upřímně nevěří a jen vás vykořisťují a podvádějí, ale od toho vás my, komunisté, osvobodíme!
A slovník z let totality se z úst Miroslava Grebeníčka linul i dále a nadále, takže už jen jediný příklad: „uspokojování oprávněných potřeb věřících“.Tak tímto výrazem se za vlády komunistů označovalo, že se sice smí ve schválených časech sloužit v kostele mše a ve stanoveném minimálním rozsahu učit ve škole náboženství – ale nic nad to, vše ostatní už zavánělo trestným činem „maření státního dozoru nad církvemi“, za který se zavíralo i natvrdo...
Chce snad komunistická strana i dnes politicky určovat, které „potřeby“ věřících jsou oprávněné a dát na ně peníze, a které nikoli? Jak říkám, fosilie.
3.
Docent (komunisticky deformované) historie Miroslav Grebeníček použil ve svém vystoupení množství citátů. Uvědomil jsem si, že i citovat někoho může být projevem násilí: Grebeníček neuváděl citáty proto, aby jimi podepřel anebo od nich odvíjel své úvahy, nýbrž proto, aby ublížil tomu, koho cituje, a ponížil ho.
Ponížit chtěl předsedu strany Věci veřejné Radka Johna, jelikož mu leží v žaludku některé Johnovy trefné antikomunistické výroky z nedávné doby, a tak citoval Johna.
A ponížit chtěl samozřejmě především katolickou církev, a tak dlouze uváděl citáty z jejích dvou ve veřejnosti asi nejuznávanějších představitelů z poslední doby, kardinála Františka Tomáška a profesora Tomáše Halíka; samozřejmě citáty vytržené z jejich dobového kontextu a použité proti jejich smyslu. A do úst si vzal i jméno kardinála Josefa Berana.
4.
Předpokládám, že poslanec Jan Husák se při rodinných oslavách a přátelském posezení schází s lidmi jiných názorů než poslanec Miroslav Grebeníček; po dobrém obědě a nad dortíkem u kávy či u něčeho ještě lahodnějšího si asi obojí společnosti notují nad jinými tématy a jinými výroky. Zato ve sněmovně, tam se semele všechno a cokoli. Proto Jan Husák jako služebně mladší poslanec mohl být ještě šokován propagandou Miroslava Grebeníčka a udiveně se proti ní ozvat s faktickou poznámkou.
Grebeníček zřejmě takovouto odezvu nečekal a ještě o kousek víc tak odhalil svoje totalitní ledví.
Sám útočí, kouše, hryže – ale pokud si někdo dovolí zaútočit na něj, vystřílí ihned celý zásobník. V Grebeníčkově replice na Husákovu faktickou poznámku, ze zákona omezené na pár minut, jsme slyšeli, že Husák je – hulvátský, arogantní (to dvakrát), hloupý, nevzdělaný...
A Grebeníčkovi stálo za to posmívat se Husákovi i kvůli jeho jménu a podobnosti jména se jménem někdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Československa.
5.
Povinován zasáhnout se ovšem v tu chvíli cítil i předseda komunistického poslaneckého klubu Pavel Kováčik; ten nemá moc rád, když se ve sněmovně řeší bývalá totalita, a naopak je rád za moderního (aspoň pokud u toho není příliš moc starých voličů strany).
My se přece také nedovoláváme Jana Husa a čarodějnických procesů, řekl, čímž se jich dovolal, ovšem.
Bez zmínky o Janu Husovi v českém zákonodárném sboru zabezpečení církví, včetně těch evangelických, projednávat nelze.
Vtahovat do své řeči Jana Husa přitom o hodně chytřejšího Grebeníčka ani nenapadlo – ten ví, že to už je obehrané – a proto neúčinné. On neútočil na Zikmunda, šelmu ryšavou, nýbrž (s nejednou lží v konkrétních údajích) na kardinála Miloslava Vlka a na voršilky z Národní třídy: jako zkušený demagog ví, že nepřítel musí být konkrétní – má-li mobilizovat.
6.
Vlastně si zde všímám jen formy Grebeníčkových tanců, a skoro neřeším obsah.
Ale řešit obsah není ani nutné – nejde o argumentaci, nejde o hledání pravdy, jde o moc.
A docenti komunisticky deformované historie přece mnohokrát dokázali, že dokáží dokázat cokoliv – vždy na vhodně vybraných citátech a faktech a se zamlčením jiných, podstatnějších.
To už jsem zjistil za svých studií na stejné fakultě, na které působil i Miroslav Grebeníček (s ním osobně jsem se ovšem tehdy ještě nesetkal).
7.
Všeho do času, Pán Bůh na věky.