Povinností křesťanů je na Boha, jak ho zjevil Ježíš Kristus, ukazovat. I to je zřejmé. Jenže jak ukazovat někomu, kdo nevnímá, že by mu něco podstatného scházelo? Jistě se někdo takový najde. Ale je stále mnoho těch, které ani nenapadne, že něco nemusí být v pořádku.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni, blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni, říká Ježíš v páté kapitole Matoušova evangelia. Jenže kdo dnes v naší blahobytné Evropě lační a žízní, navíc po spravedlnosti? Kdo pláče? Kdo se trápí? Koho vůbec napadne, že mu chybí někdo, jako je Bůh, aby ho vůbec začal hledat?

Žijeme v době velkého blahobytu. Většina lidí může mít snad vše, po čem touží: dovolenou u moře či dokonce v zámoří, kvalitní bydlení, jídla a pití, co hrdlo ráčí, volnočasových aktivit téměř víc než pracovních povinností. Uchlácholení úspěchem, pohodou, nekonečným výběrem možností, alkoholem, zábavou, zkrátka světem a pravděpodobně i ďáblem, vládcem tohoto světa, který stojí za tím vším, usínají klidně, s pocitem, že se nic nemůže stát, že takhle si budeme žít tak nějak navěky.

„Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly...,“ připomíná opět Matoušova dobrá zpráva. Jen blázen Noe tehdy stavěl na souši loď.

Úkol křesťanů této doby je podobně bláznivý jako Noemova loď.
Vstávat v neděli na návštěvu bohoslužby? Vždyť je to snad jediný den, kdy si může člověk trošku přispat!
Ztrácíš čas modlitbou? Proč raději nezajdeš na aromamasáž?
Odpouštíš? Jen ukazuješ slabost.
Přijmout víc dětí? Vždyť si ta chudák ženská života ani neužije! Snažit se být poctivý? V dnešní době? Nikam nedojdeš!
Neshromažďuješ majetek? Z čeho budeš žít na stáří?
Pomáháš druhým? A kdo pomůže tobě?
Věříš  ve věčný život? No neblbni. Po smrti nejspíš nic není, tak neváhej a užívej, dokud můžeš.

Kéž náš nepatrný příklad aspoň někoho trkne...